Vladimír Burjánek: Králíci
Už zase máme „králici", řekla by naše babička. Samozřejmě vím, že správně je králíky, ale u nás se to vždycky tak říkalo říkalo: za dva šestáci špendlici na brouci a lingvisti se mohli „zfanfrnět".
Naši mladí si opravdu pořídíli králíky. Což o to, králík patřil vždycky na vesnici k obživě, navzdory skutečnosti, že je to jeden z nejpracněji vyrobených produktů. Za kůlnou jsme měli králíkárnu, sušili jsme pro ně na zahradě seno, sekali trávu, chodil jsem jim po jaru na mlíčí, sušili zbytky chlebových kůrek. Pak čas od času přijel na kole kůžičkář pan Franc, předchůdce pozdější trutnovské Kary, aby vykoupil koženou dekoraci napnutou na drátech pod stříškou. V té době se dokonce u nás dva králíkáři zfackovali o příkop u silnice , kdo ho bude sekat. Když péče o králíky přešla nečekaně z otce na mne, nevěděl jsem si rady. Neocenitelným učitelem se pro mne stal můj strýc Havrda. Spolu jsme králíky rozdělovali, léčili, připouštěli i poráželi. Jeho mistrovství jsem však nikdy nedosáhl. Každého sebezlejšího samce například dokázal vychovat tak, že byl jako beránek. Jakmile skokan při otevření dvířek prskal a šel po ruce, pilně ho strýc za každý výpad trestal tak, až při pouhém přistoupení k jeho království králík okamžitě otočil hlavou do kouta a byl klidný. Králíci se opět vracejí do vesnic a to je dobře.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
