Václav Souček: Žádné zprávy

17. září 2019

Svým způsobem je to profese obdivuhodná. Není to poprvé, co si člověk připomene drobného pošťáka, pana Škopa z dětských let; chodil zásadně ve služebním, když pršelo, nebo sněžilo, tak přes ramena pelerínu, kterou chránil před počasím i brašnu.

Nosil dopisy, noviny, i peníze, znal všechny psy a všichni psi znali jeho, nestalo se, že by ho některý napadl. Věděl, kde ho čeká buchta a kafe, kdo je marod, nebo na cestách, na koho se nedozvoní ani nedobouchá. Coby oblíbené, živé svědomí města se dožil vysokého věku.

Blízký přítel, vyučený škodovák, později novinář, o profesi doručovatele svého času vážně uvažoval; „No co, byl bych na zdravém vzduchu a v pohybu… a nemusel krátit ty proklaté zprávy do pár řádků, aby se vešly.“

Dopis (ilustrační foto)|foto: Fotobanka Profimedia

Dávno tomu; dnešní doručovatelky vláčejí na jízdních kolech desítky kilogramů, činžovní veřeje jsou nedobytné, zvonky nefunkční, adresáti mlčenliví. Eventuální komunikace probíhá ve spěchu a na půl úst, pokud jde o obálky s pruhem proti podpisu, tak i v nevlídném duchu.

Dnešní závěr je ale mírně optimistický; náhodou se s mladou a udýchanou potkáte v domovních dveřích, mžikem si Vás přečte, zařadí, a sdělí: „Pro vás dneska nic. Žádné zprávy, dobré zprávy!“

autoři: Václav Souček , baj