Václav Souček: Vox populi, vox Dei

18. leden 2020

Obvyklý, hojně využívaný apel praví, že hlas lidu je hlasem Božím, a měl by tudíž být respektován. Porovnejte s obrazovým zpravodajstvím z oblastí někdejší Persie, a obočí se Vám zvedne samo od sebe.

Však také výklad podle Wikipedie varuje, abychom se s hlasem lidu nepomýlili, neboť zběsilost davu je vždy blízká šílenství.

Pokud se Vám příčí taková velká slova, tak lze doporučit (opakovaně a často i nadarmo) formulaci spisovatele Zdeňka Jirotky:
„Splašený dav je schopen ušlapat dítě, které by za jiných okolností každý jedinec v davu obsažený pohladil po hlavě a dal mu korunu na zmrzlinu.“

Protestující v Denveru proti událostem v Iráku a Íránu |foto: David Zalubowski,ČTK/AP

Obojí předpokládá užití zdravého rozumu a delšího přemýšlení, než se k pohodlnému masovému názoru přidáte. Není to příjemné, nikdo to za Vás neudělá, nikdo Vás za Vaše rozhodnutí, pokud s masívní většinou nesouhlasíte, nepochválí, ale je to možné.

Třetí tisíciletí před nás staví takovou míru složitostí, že jedinou jistotou jsou setrvalé pochybnosti. Zpět k začátku: budeme-li považovat za hlas lidu hlasy jednotlivých lidí a nikoliv zbuntovaný dav, vyhovíme původní verzi starořeckého myslitele.

autoři: Václav Souček , baj