Václav Souček: O svěřenectví

30. listopad 2019

Dovodit, že kdo lže, ten také krade je snadné a prajednoduché; pravda bývá složitější. Lež spojená se ztrátou iluzí vypadá na prvního pohled neškodná, může být i prospěšná. Horší je, když člověka obere o ideály.

Proto nezbývá, než ztrátě ideálů čelit, a informace od lží vytrvale třídit jako hrách a popel. Vypadá to sice jako trest, ale je to jediná možná obrana. Jestliže člověk rezignuje, vyhodí televizi, přestane číst noviny a věnuje se výhradně osobním zájmům, zanedlouho narazí do bariéry vlastní nevědomosti a užasne, kde se to ocitl. Neboť rozhodování o něm samotném se neprodleně ujmou jiní, stane se předmětem jejich zájmu, a v horším případě znamenitě poslouží; neboť nejlépe slouží ten, kdo o tom neví.

Evropský parlament (ilustrační snímek)|foto: Fotobanka PxHere (CC0 Public Domain)

Pokud jde o aplikaci podobných způsobů na vyšší správní celky (neřkuli státy), můžeme hovořit o dobrovolném svěření, či odevzdání suverénních kompetencí. Už drahný čas například žahavě působí neúnavné záměry o přidělování dotací, podmíněné přerozdělováním migrantů.

Nechť tato úvaha neurazí původně znamenité cíle Evropské komise a Evropského parlamentu, ale ještě si pamatujeme, čemu se říkalo protektorát.

autoři: Václav Souček , baj