Václav Souček: Na Boží hod

Kontaktní pořady nebyly v oněch dobách bez mobilů tak svižné a četné, jak je tomu dnes. Dřepěli jsme tenkrát coby kapela kolem rozhlasového mikrofonu a rozpačitě přemítali, jak naložit s rafinovanou otázkou: na co se těšíte to ráno po štědrovečerní nadílce, v ten druhý den, na Boží hod vánoční? 

Vesměs zaskočení, jeden po druhém jsme odkoktali pár nesouvislých sdělení o procházce s dětmi, o běžkách, či o darovaných knížkách ze svatvečera, v domnění, že se sluší buď chválit, nebo mlčet.

Čtěte také

Jediný náš kapelník - ztělesněný introvert - s rukama založenýma a zrakem upřeným kamsi na stropní žárovku mlčel. A to déle, než se v přímém přenosu slušelo. Ve chvíli, když k témuž stropu vyrostla pověstná rozhlasová palma, z něho vypadla jediná věta: „Já se těším, že se nacpu tím bramborovým salátem, co zbyl."

Nikdy bych býval netušil, kolik posluchačů dokáže varovně reagovat během hodinového přímého přenosu. Až na jednoho to byli žlučníkáři.

autoři: Václav Souček , baj
Spustit audio

Související