V Portugalsku jsem nechal kus svého srdce a musím se za ním stále vracet. Čas tam plyne jinak

Kolikrát už jste byli s manželkou v Portugalsku a kdy to bylo poprvé?
Tak na tu první otázku asi neodpovím, protože za těch 10 let to bylo nepočítaně, možná dvacetkrát. A na druhou otázku je odpověď před 10 lety.

Tedy v roce 2008. Za jakým účelem jste tam jeli, jen tak, jako turisté?
Protože učím na královéhradecké univerzitě, měl jsem možnost vycestovat a přednášet v Portugalsku. A pak se najednou stalo, že se člověk do té země zamiluje a má pocit, že bez ní nemůže žít, tak se tam vrací znovu a znovu, až zjistí, že kus jeho srdce tam zůstal a musí se za ním vracet. Já jsem zjistil, že jsem se tímto nakazil a myslím, že nejsem jediný.

Lisabon|foto: Robert Mikoláš

I manželka se nakazila.
Samozřejmě, ale čím víc se o Portugalsku a o tom jaké je, bavíme s jinými lidmi, tím víc zjišťujeme, že kdo tam byl, tak tam kousek svého srdce také nechal.

To mohu potvrdit i ze své vlastní zkušenosti, navštívil jsem Porto a Lisabon a také aspoň v těchto dvou městech jsem kousek srdce nechal. Vy jste měli možnost poznat Portugalsko celé?
Myslím si, že ano. Ale je to stejné jako s jakoukoli jinou zemí, nikdy ji nemůžete poznat dokonale i když tam strávíte spoustu času. Vždy vidíte tu zemi jen ze své vlastní perspektivy a protože máte jenom dvě oči, tak toho je na mnoho životů. A navíc se Portugalsko hodně mění, stejně jako Česká republika. I ono prožívá poměrně dynamický vývoj, jsme toho svědky v posledních 5-6 letech, kdy se Lisabon z takového provinčního města mění v živou světovou metropoli. Ale potíž je v tom, že ji chvílemi ani nerozeznáte od jakékoliv jiné metropole, najednou si nejste jistí, jestli nejste zrovna v Berlíně nebo ve Vídni.

Potřebujeme jako civilizace trošku zvolnit a přejít na portugalský čas. Přestal jsem nosit hodinky a kamkoli přijdu, tak podle svého času.
Mgr. Jan Hloušek Ph.D., ClubCafé Pessoa

To máte pravdu. Ale Porto, řekl bych, si svou typickou portugalskou tvář zachovává. Jaký je život na portugalském venkově? Protože turisté, kteří jedou na pláže a do velkých měst, asi ten venkov příliš nepoznají.
Venkov je nádherný, na druhou stranu i portugalský venkov, zvlášť potom, co se Portugalsko vydalo obdobně jako my cestou industrializace a odchodu ze zaměření na zemědělství a rybolov, trpí odlivem lidí. Portugalci vždy měli politiku, že lidé měli možnost odcházet, pokud se jim v Portugalsku z různých důvodů nelíbilo. Ale nyní je to poměrně hodně silné, vesnice tam hodně stárnou a samozřejmě je otázkou, co přinesou další léta.

Jsem trošku ‚závislá' na všem portugalském. Mám ráda země, kde si nenechají vzít svůj styl života

• Upravit
• Smazat

Sandra Neumanová vystudovala portugalistiku v Lisabonu, kde žila čtyři roky. Pak následoval rok na studijním pobytu ve Finsku. Už během školy začala průvodcovat v Jižní Americe, na Madeiře, Azorách a Kapverdách, protože je trošku ‚závislá' na všem portugalském. Je to její životní láska. Aktivně mluví portugalsky, anglicky, španělsky a polsky. Pasivně ovládá němčinu a italštinu.

Co bylo tím hlavním, že jste si Portugalsko zamilovali? Lidé, tamní život, nebo jídlo, kultura, památky?
Já se této otázky vždycky bojím, protože já na ni nedokáži jednoduše odpovědět. Ono je to na jednu stranu úplně všechno, na druhou stranu je to čas, který tam plyne jinak. Vždy si tak trochu s nadsázkou říkám, že tam bude trošku jiná fyzika, možná tam bude trošku větší zahuštění hmoty, protože vždy mám dojem, že tam se čas zastaví. A pak když se vrátím, tak se najednou ten čas hrozně nakopne a je to takový šok. Je pravdou, že posledních 10 let nenosím hodinky a říkám, že mám portugalský čas. Kamkoli přijdu, tak tam přijdu podle svého času. Ono se to může tady ve střední Evropě zdát trošku podivínské, ale to je přesně to, co potřebujeme jako civilizace, trošku zvolnit a přejít na portugalský čas.

Portugalské město Porto|foto: CC0 Public domain

Vy jste si asi před 3 lety v Hradci Králové otevřeli s manželkou komunitní kavárnu ClubCafé Pessoa. Můžeme Honzo zmínit, proč Pessoa?
Tak ono asi celkem nebylo tolik na výběr. Samozřejmě můžete nazvat kavárnu, jak chcete, ale my jsme si říkali, že Pessoa je symbol Portugalska. Je to jeden ze dvou nejvýznamnějších portugalských básníků Fernando Pessoa. A ono to také znamená něco jako člověk, takže je tam schováno toto poselství.

Čtěte takéClubCafé Pessoa

Najdeme vás naproti Adelbertinu v Hradci Králové na třídě ČSA.
Je tam taková trošku komorní, ale na druhou stranu hrozně příjemná atmosféra. Chodí tam lidé se vztahem k Portugalsku.

My jsme si teď hráli portugalskou zpěvačku Marizu, ta je prý velice slavná.
Mariza je moderní ikonou portugalského stylu zvaného fado. Ale samozřejmě Portugalsko má mnoho fadistů a fadistek.

Mariza|foto: festival Struny podzimu

Ono se říká, a to je myslím velmi typické, že Portugalsko zpívá, když má chuť plakat. To se mi moc líbí. A o tom je fado možná především.
O tom je určitě. Fado má takové dvě základní větve, jednu takovou akademičtější, která se pěstuje v Coimře, a druhou lidovější, která má své kořeny v Lisabonu, v těch chudinských čtvrtích a předměstích. A myslím, že nám Čechům může být hodně blízká, protože Portugalci jsou velmi poetický národ. Mají prý největší poměr básníků na počet obyvatel na světě. Což já mohu potvrdit, tam skutečně jdete po ulici a na každém druhém domě je nějaká plaketka nebo busta či socha, že zde žil a tvořil slavný básník. Nicméně je to prostě dáno tím, že ten jazyk je nesmírně poetický. Zkrátka Portugalsko umí člověka chytnout za srdíčko.

Jan Hloušek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem|foto: Radek Pulkrábek

Portugalské jídlo, to jsme ještě nezmínili a samozřejmě je to též věc, o které by se dalo povídat hodiny a hodiny. Moc děkuji Janu Hlouškovi, že přišel k nám do studia Českého rozhlasu Hradec Králové. ClubCafé Pessoa vás v Hradci Králové přesune na chvíli do kouzelného Portugalska. Zveme vás, přijďte si všechny chutě a vůně Portugalska báječně užít, Honzo děkuji.
Také děkuji a budu se těšit, na shledanou.