Jsem trošku ‚závislá' na všem portugalském. Mám ráda země, kde si nenechají vzít svůj styl života
Sandra Neumanová vystudovala portugalistiku v Lisabonu, kde žila čtyři roky. Pak následoval rok na studijním pobytu ve Finsku. Už během školy začala průvodcovat v Jižní Americe, na Madeiře, Azorách a Kapverdách, protože je trošku ‚závislá' na všem portugalském. Je to její životní láska. Aktivně mluví portugalsky, anglicky, španělsky a polsky. Pasivně ovládá němčinu a italštinu.
Sympatická a prý také hodně upovídaná dívka Sandra Neumanová se od dětství věnovala jazykům a cestování. A to v mnohém její život ovlivnilo. Bez výletů a cest si jej myslím už dnes nedokáže ani představit. Sandro, kterým jazykem byste nás pozdravila, kdybyste si mohla vybrat? Byla by to portugalština?
Určitě. Byla by to portugalština, která provází můj život a bylo by to pozdravem Bon Dia. Dobrý den.
Vy jste původně z Prahy, ale teď žijete už tři roky v Hradci Králové. Je to tak?
Přesně tak. Mě sem dovedla zamilovanost, nebo můj osudový muž, doufejme. A tak jsem se dostala do Hradce, žiji tady a jsem velice spokojená.
Ale vy jste se prý s tím vaším osudovým Hradečákem potkali v Jižní Americe.
Bylo to trošičku komplikovanější. Ale sešli jsme se vlastně v Jižní Americe.
A byla to láska na první pohled? Teď nemyslím k tomu vašemu Hradečákovi, ale spíš k Hradci Králové.
Musím říct, že jsem se sem poprvé dostala až před těmi třemi lety, nikdy dřív jsem neměla cestu do Hradce Králové. Ale když jsem přijela, tak je tu opravdu genius loci. To město prostě má svou kouzlenou atmosféru. Takže je určitě v těch mých oblíbených místech.
A teď půjdeme s vámi do světa. Vy jste studovala čtyři roky v Lisabonu?
Ano. Studovala jsem tam univerzitu, bakaláře a potom magisterské studium.
Můžeme o Lisabonu něco říct? Protože to je krásné město. Já tam byl tedy 4 dny, vy 4 roky. Jak jste jej poznala?
Čtyřka je magické číslo. Lisabon je kouzelné město. Já mám hrozně ráda města, která mají nějakou atmosféru, žije to tam, je to tam příjemné, člověk tam přijede a cítí se nějak tak jako doma. A to já v Lisabonu právě cítím. Je to hodně takové řekla bych netradiční město, kopcovité. A má hodně různých specifik, jako třeba známé žluté malé staré tramvajky. Je to pěkné historické město. Pro mě je důležité, když město má nějakou řeku. Potom samozřejmě kavárničky podél řeky. V Portugalsku miluji právě ta malinkatá bistra, kde si na stojáka dáte výbornou kávu za nějakých 50 centů.
Mluvila jste o řekách. Lisabon má i několik věhlasných mostů. Jeden je červený a vypadá jako Golden Gate v San Francisku. A potom je jeden dlouhý, to je novější most Vasco da Gama.
Dříve to byl vlastně nejdelší most v Evropě. A teď je druhý nejdelší, první je ve Skandinávii. Myslím, že spojuje Dánsko se Švédskem, jestli se nepletu.
Co Porto, Sandro? To je další krásné portugalské město. Tam jsem byl také 4 dny, dokonce nedávno. A tam je to tedy snad ještě kopcovitější než v Lisabonu. Tady pořád chodíte nahoru a dolů.
To je pravda. Porto je docela zajímavé, musím říct, že je asi fotogeničtější, je tam hodně turistů. Když se s nimi bavím, tak mají spíš raději Porto než Lisabon. Ale já jsem v Lisabonu žila, tak prostě tíhnu spíš k němu, ale Porto je určitě pěkné. U Porta mi velice vyhovuje tamní část Gay, kde jsou vinárny a ochutnávka portského, tam to mám ráda.
Portské víno máte tedy ráda!
Portské víno mám ráda. Ale určitě je tam dobré toho nevypít moc. Protože je hodně silné a hodně sladké.
Kdybyste měla říct, čím vás Portugalsko uchvátilo? Proč to tam máte tak ráda?
Mně to Portugalsko přijde ve své podstatě takové trošičku odstrčené. Je to přeci jen úplně na okraji Evropy. I mentalita lidí je taková trošičku jiná. Mají třeba takový kulturní pojem, který se jmenuje saudade, a to je do češtiny těžko přeložitelné. Ale bylo by to něco jako stesk. A oni to popisují tak, že rybář stojí na břehu, kouká na oceán, ví, že daleko nikde nic není a za ním je jen Španělsko, které jej vlastně utlačuje a historicky se vždy snažilo jej nějakým způsobem okupovat nebo získat. A to je portugalská mentalita. Oni jsou hodně melancholičtí, mají hodně takové, řekla bych možná trošku nějaké vnitřní bolesti. A to se potom přenáší do hudby, do fáda. I do takové netradičnosti toho místa. Je to takový skanzen Evropy, bych řekla. Je to tam opravdu autentické, nenechají si vzít ty tramvajky. To si myslím, že už by skoro nikde v Evropské unii nemohlo fungovat. Ale prostě Portugalci si to dělají svým stylem. A to já mám ráda.
Sandro, vy jste cestovatelka, průvodkyně, překladatelka, tlumočnice a hlavně velký cestovatelský živel. Všechno to souhlasí? Co vy tedy vlastně děláte?
Já vždy nejraději říkám, že Brouka Pytlíka. Protože je to takové nejjednodušší. Já se především věnuji všemu, co je spojeno s portugalštinou. Nebo ještě i s polštinou, protože tatínek je Polák. Takže i polštinu mám docela v krvi. Učím tyto jazyky, věnuji se jim v rámci průvodcování, když jedu s Čechy do ciziny. Nebo potom s Brazilci a Portugalci v Praze. Je to všechno okolo jazyka, dalo by se říci.
Kolikrát do roka jste ve světě?
Pracovně, když jedu průvodcovat, tak čtyřikrát do roka na dva týdny zhruba. A k tomu se potom snažím ještě jezdit soukromě na dovolenou, abych si také odpočinula.
A k tomu ještě studujete politologii a latinsko-americká studia tady v Hradci Králové na univerzitě?
Ano. To určitě vřele všem doporučuji. Koho zajímá Jižní Amerika, nebo vůbec Latinská Amerika a politologie.
Mě ta Latinská Amerika, nebo Jižní Amerika, zajímá. Další váš velký cestovatelský splněný sen?
Je tomu tak. Tím, že jsem studovala v Portugalsku, tak se vždy hodně mluvilo o Brazílii a vůbec o dalších portugalsky mluvících zemích, které jsou v Africe, nebo potom i v Asii. A velice mě táhlo se tam podívat. Protože jsem o tom věděla poměrně hodně, ale chtěla jsem to také vidět. A povedlo se mi to v roce 2011, kdy jsem byla poprvé v Jižní Americe. A tam nějak přeskočila jiskra. A od té doby se tam v podstatě každý rok minimálně jednou vracím.
Takže hlavně Brazílie?
Brazílie je pro mě úplně top zemí. Ale asi bych řekla, že mám ráda všechny země, ve kterých jsem byla.
Když se řekne Brazílie, tak si vzpomenu hned na Rio de Janeiro. Jaké to je město?
Rio jako město je velice živé, je neskonale takové divoké. V každém, si myslím, vyvolá pocit nezřízené nálady. Takže podle toho to tam i vypadá. Hodně se tam lidé radují, hodně oslavují, to město je krásné tím, že má všude pláže. Ty nejznámější Copacabana, Ipanema, Leblon. Když si představíte, že lidé tam žijí tím způsobem, že vyjdou z práce, převléknou se, sundají oblek, vezmou si plavky a jdou si na pláž dát pivo nebo kokosovou vodu, tak je to opravdu velice příjemné.
Co další země Jižní Ameriky, které jste navštívila? Peru, Bolívie?
Peru, Bolívie, Argentina, Chile, Uruguay. A ještě ve Venezuele jsem byla.
Jsou si hodně podobné tyto země Jižní Ameriky, nebo je každá jiná?
Já bych řekla, kdyby se to dalo nějak z mého pohledu rozdělit, tak bych to rozdělila na dva celky. A to andské země, ty horské, což je Peru, Bolívie, Chile. A potom Argentina, Brazílie. Samozřejmě každá země je jiná, ale všeobecně by se daly rozdělit na tyto dva celky.
Říká se: jiný kraj, jiný mrav. Poznala jste tam něco, co vás překvapilo?
Je to tak, že každá ta země, a dokonce každá cesta, vás něčím překvapí. Protože mají úplně jiné zvyky než máme my. A na hodně věcí nahlížejí jiným způsobem. Je takové záživné, když jedete místní dopravou, takové ty dálkové autobusy, kde cesta trvá třeba 10 hodin. Nastoupí tam místní obyvatelé, třeba v Peru, v Bolívii, v takových těch ohromných sukních a s těmi čepičkami a většinou mají na zádech veliký pytel a v tom vezou listy koky, která vám těch 10 hodin voní pod nosem. Nebo je to pytel plný slepic nebo kohoutů, kteří tam celou cestu kokrhají a kdákají.
Vy jste musela také hodně ochutnat, co se týče jídla a nějakých exotických pochutin. Chobotnice vás asi nepřekvapí, viďte?
Chobotnice mě nepřekvapí, to jsem zrovna nedávno měla i v Hradci Králové. A byla jedna z nejlepších, které jsem kdy jedla. Takže na chobotnice můžeme jít i tady u nás. Ale já jsem jedlík, velice ráda jím. Takže si ta jídla užívám. Každá země má zase něco jiného. Klasika třeba v Peru jsou známá morčata. Určitě jsou věci, které musíte v každé zemi ochutnat.
Morčata? Jak to chutná?
Chutná to docela podobně jako králík. Něco mezi králíkem a kuřetem bych řekla.
A nejzajímavější místa Latinské Ameriky? Taková ta velká turistická lákadla?
Záleží, co kdo vyhledává. Já osobně mám raději přírodu než města, protože v Jižní Americe tím, že všechna ta města jsou ohromná, velikostí většinou 5-10 milionů obyvatel, tak na mě je to až moc veliké. Zvláště teď, co jsem se přestěhovala do Hradce Králové. Já spíš preferuji přírodu. Takže třeba Stolové hory ve Venezuele, nebo potom Patagonie, to je jih Chile a Argentiny. Příroda, kde těch lidí tolik není.
Musíme ještě připomenout, že vy také máte takovou sérii cestovatelských vyprávění v Hradci Králové. V Artičoku to je?
Ano. Je to vždy jednou za dva týdny, máme to v úterky od 19 hodin. A pokaždé je to jiná země. Teď jsme byli v Namibii a Botswaně. Za dva týdny bude Kuba a za další dva týdny Kyrgyzstán.
Tak se přijďte podívat. Děkuji za krásné povídání. A když vám řeknu Sandro na závěr, čau, neurazíte se? Protože v Portugalsku se lidé loučí čau, ne?
Říkají čau. Přesně tak. Čau.
Související
-
Cestování není o velikosti peněženky, nýbrž srdce. Život je velká inspirace a studnice možností
Autorka společenských románů Danka Šárková píše většinu svých knih o vztazích, a to jak v osobním, tak pracovním životě.
-
Co si vzít na Severní pól? Kde hledat kosti mamutů? I to vás naučí cestování
Na cestách s Petrem Voldánem nebudete v jeho novém pořadu nikdy sami. Do Radiokavárny si k mikrofonu pozval i cestovatele Petra Horkého.
-
Možnosti studentského cestování. Že máte hluboko do kapsy? Nevadí. Chce to jen odvahu
Jste studenti a rádi byste vyrazili na trip někam do světa? Že máte hluboko do kapsy? Nevadí! Cestovat se dá i s pár korunami v kapse.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
