Trutnovská florbalová dvojčata Simona a Radka Korbelářovy přispěla ke stříbru na mistrovství světa

4. listopad 2022

Našimi hosty jsou dvě dívky, kterým je teprve 18 let. Ale už jsou podepsané pod jedním z největších úspěchů českého florbalu. Simona a Radka Korbelářovy z Trutnova totiž velkou měrou přispěly na nedávném mistrovství světa juniorek v polských Katovicích k zisku historického stříbra pro Českou republiku. 

Slyším nejen stejné hlasy, ale i stejné obličeje. Protože děvčata jsou dvojčata. Simona si vzala brýle a Radka je nemá, tedy vás rozeznám i já. A dokonce ani nejste stejně oblečené. Oblékali vás rodiče stejně, když jste byly malé?
Radka Korbelářová: To je jasné. Mamka si na to docela potrpěla, ale postupem času už jsme si mohly vybírat, co chceme. Takže teď už se jen občas sejdeme třeba v tom, že si vezmeme stejné ponožky.

Odmalička jsme v našem klubu FBC Trutnov hrály s kluky. Brali nás jako sobě rovné, ne jako slabé holky, takže to bylo bez problémů.
Radka Korbelářová, florbalistka

Která z vás je lepší ve florbalu?
Simona Korbelářová: To se nedá takto říct. Samozřejmě každá z nás má své silné a slabší stránky. Ale řekla bych, že se navzájem pěkně doplňujeme. Vždy si vypomůžeme svojí dovedností na hřišti.

A dokázaly byste se popsat navzájem?
Simona Korbelářová: Radka je gólový hráč, dává ráda góly, ale umí i moc pěkně nahrát. Vždy hrála v útoku, takže si myslím si, že se v tom nezmění, do obrany se nepřetransformuje. Zůstane dobrý útočný hráč s chutí dávat góly.
Radka Korbelářová: Simona je také gólový hráč, ale oproti mně má raději asistence. Myslím si, že dokáže víc než já i tvořit hru, najít někoho skvělou přihrávkou před brankou. A oproti mně je určitě více i hráč do obrany. Když jsme hrály dříve spolu s kluky, tak účinkovala jen v obraně, ale postupem času vystřídala všechny pozice na hřišti. Je určitě víc univerzálnější než já.

Čtěte také

Vy jste hrály dohromady s kluky?
Radka Korbelářová: Odmalička jsme v našem klubu FBC Trutnov hrály s kluky, až zhruba před čtyřmi lety jsme se rozhodly, že přejdeme čistě na ženský florbal. Ale s kluky jsme si hodně sedli a v Trutnově to bylo od začátku moc fajn, nebyly vůbec žádné problémy. Myslím si, že nás kluci brali jako sobě rovné, ne jako slabé holky, takže to bylo bez problémů.

Kdo vás přivedl k florbalu? A jakým dalším sportům jste se věnovaly?
Radka Korbelářová: Nebyl to první sport, musely jsme dlouho hledat, než jsme florbal našly. Vyzkoušely jsme toho hodně, ať už plavání, zumbu nebo i fotbal. Ten jsme chvíli kombinovaly s florbalem, který nakonec zvítězil a hrajeme ho dosud.

Ve finále jsme měly dva mečboly v rozhodujících nájezdech, ale neproměnily jsme ani jeden. A Švédky nás potom za to potrestaly.
Simona Korbelářová, florbalistka

Je velká výhoda, když jsou dvojčata na hřišti? Rozumíte si?
Simona Korbelářová: Určitě. Třeba švédské a finské národní týmy to docela využívají, že dávají sourozence, nejen dvojčata, v sestavě k sobě. A myslím si, protože jsme spolu hrály odmalička, tak víme, do jakých prostor si ta druhá nabíhá. Dalo by se říct, že jsme na sebe napojené.

Máte rádi florbal?

Na nedávném mistrovství světa juniorek v Katovicích jste vybojovaly historické stříbro pro Českou republiku. Skoro to bylo zlato.
Simona Korbelářová: Měly jsme dva mečboly v posledních rozhodujících nájezdech, ale neproměnily jsme ani jeden. A Švédky nás potom za to potrestaly.

Přesto jde o obrovský úspěch českého florbalu.
Radka Korbelářová: Pro ženský florbal určitě. Ale čeští junioři už mají dvě zlata, jsou dvojnásobní mistři světa. Muži už mají také nějaké bronzy, takže medaile jsou. Ale v ženském florbalu to je opravdu první stříbro.

Užily jste si mistrovství světa v Polsku?
Radka Korbelářová: Moc. Mistrovství světa, které se konalo na přelomu srpna a září, předcházelo soustředění v Beskydech, které bylo také moc fajn. Pak jsme se jen z Beskyd přesunuly přímo do Polska.

Čtěte také

Co kdyby na takový významný turnaj nominovali jen jednu z vás?
Simona Korbelářová: Ze začátku to moc nevypadalo, že bychom jely obě dvě. Do poslední chvíle jako nevěděly, jestli vůbec některá z nás pojede. Ale nakonec jsme se dokázaly v posledních turnajích a soustředěních před mistrovstvím světa předvést a zasloužili jsme si místo v týmu. Vyšlo to krásně a oslavovaly jsme to, že jedeme obě.

Dvojčata spolu žijí od narození, nikdo si není bližší než vy. Jak se vaše propojenost projevuje i v civilním životě?
Radka Korbelářová: Určitě hodně. Třeba ve škole sedíme spolu v lavici a pomáháme si s úkoly a zápisky. Gymnázium není úplně nejlehčí škola, takže si vzájemně pomáháme. Když třeba jedna neví něco z fyziky, tak jí druhá samozřejmě poradí. Myslím, že to napojení je velká výhoda.

Studujete gymnázium, je vám 18 let, co budoucnost? Budete chtít dál hrát florbal?
Radka Korbelářová: Hrajete za ženy v Praze, za Tatran Střešovice. A chtěly bychom v tom určitě dál pokračovat, máme to se Simonou společné. Děláme vše pro to, abychom mohly pokračovat ve sportu, protože je i takový trend, že se mladí lidé přetrénují a pak ve 20 letech zjistí, že už to nejde, a musí najít nějaké jiné řešení, co dělat mimo sport.

Jakub Schmidt a Simona a Radka Korbelářovy ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Chystáte se na vysokou školu?
Simona Korbelářová: Chystáme se, ale ještě úplně nemáme představy o tom, co bychom přesně chtěly dělat.

A zase spolu?
Simona Korbelářová: To právě nevíme, ale je tam velká pravděpodobnost.

Trutnovská florbalová dvojčata Simona a Radka Korbelářovy byla dnes naším hostem.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová