Těším se na nekupované dárky, koledy i půlnoční. A na kaplanské působení. Mám ráda lidi
Farářka Alena Naimanová v církevním sboru vyrostla. Její otec byl ve Sboru Církve československé (husitské) varhaníkem. Sloužila a farářovala v Úpici, 19 let v Náchodě včetně sametové revoluce, v Polici nad Metují. Od konce roku 1999 žije a pracuje v Rychnově nad Kněžnou.
Od 1. ledna 2018 nastupuje Alena Naimanová na své první kaplanské místo do rychnovské nemocnice.
Chystáte se paní Aleno, vy jako duchovní člověk, na Vánoce tak prakticky jako my. To znamená nakupujete dárky, sháníte dárky, pečete cukroví?
Cukroví nepeču, protože jsem vdova a mé děti už jsou velké. Moje vnoučata jsou také velká, takže nepeču. Ale péct umím, samozřejmě.
A máte ráda právě tenhle adventní čas, který právě prožíváme? Pro nás je přeci jen hodně stresující, předvánoční shon a tak dále. Jak to vnímáte vy?
Adventní čas vnímám jako nejkrásnější čas. Je to také proto, poněvadž já se nehoním za dárky ani za dalšími věcmi. Ale spíš si promítám určité věci, krásnou atmosféru si dělám pro sebe i pro druhé lidi. A to je úžasná věc.
Vy máte samozřejmě také ráda dárky, ale ty nekupované.
Ano. To je taková tradice, že jsme vždycky něco vyráběli, připravovali a děti a vnoučata to dělají většinou také. To nám dělá největší radost.
To já si nedovedu moc představit, že bych potěšil doma tím, co bych sám vyrobil.
Nemusíte ani vyrábět. Třeba moje dcera mi koupila bonboniéru, tak za 50 až 60 korun a pod každý bonbón dala malý vzkaz. Čeho si na mě váží, co jsem udělala v minulosti, co v přítomnosti a co mně přeje do budoucnosti. A takový dárek, to je úžasné, nemyslíte?
To je úžasná věc. Ale stejně. Děti si dnes přejí mobily a tak dále, aby se mohly vytáhnout před spolužáky.
Tohle mě trošku mrzí na těch českých Vánocích, když tam tento rozměr je. Protože když se podívám do zahraničí, tak vidím, že tam to není až tak nejdůležitější. Štědrý den je prožíván trošku jinak, právě s tou zprávou o narození Ježíše. A ty dárky se nechají pak na ten druhý den. To bych docela podepsala.
Ale Vánoce jsou o radosti. Takže když chci dětem udělat radost a vím, z čeho radost budou mít, tak proč ne?
Určitě. To já také přemýšlím, čím udělat dětem radost a co by je třeba velmi překvapilo. Většinou se trefím. Mám tři dcery a šest vnoučat.
Takže u vás bude o Vánocích veselo. A vzpomínáte paní Aleno na vaše Vánoce, když jste byla malá? Protože vy pocházíte z České Skalice.
Ano. Pocházím z České Skalice a tatínek tam byl varhaníkem v kostele. Takže to bylo vždy také spojené především s vánoční mší Hej, mistře! Od malička jsem slýchala v našem domě zkoušky, zejména mužských sólistů, takže to všechno ovládám. A teď, když jsem byla v Doudlebách na koncertě, kde se zpívala tahle mše, tak jsem si to v duchu zpívala taky.
Vrátila jste se do dětství. A co vás vedlo k tomu, že jste se stala farářkou?
Já jsem byla v církvi vlastně jako doma. Tatínek varhaník, maminka pracovala také v kostele, ale nenapadlo mě nikdy, že bych mohla být farářka. Jelikož jsem to v těch 50., 60. letech nějak nevnímala, že ženy vůbec jsou farářky. A pak jsem se dozvěděla, že jedna farářka je v Jaroměři v Josefově, jedna byla v Trutnově, dokonce jedna z těch nejstarších, co byly od začátku. Takže jsem se nějak k tomu dostala a pak jsem jako studentka gymnázia byla v NDR, kde jsem se seznámila s farářskou rodinou, kde měly tři dcery farářky. A říkám si, no tak to je zajímavé. A dala jsem se na studium a i když jsem ze začátku nemyslela, že bych přímo farářskou službu dělala, tak jsem se k tomu dostala.
Můžeme říct, kde všude jste farářovala? Jestli to také máte tak, že jste musela jít tam, kam vás vaši představení vyslali?
V naší Církvi československé husitské je tohle trošku jiné než v katolické, kde vám řeknou a vy sbalíte kufry a jdete. My se spíš domlouváme s naším biskupem. Já jsem byla nejdřív v Úpici, přibližně 10 let. Pak jsem byla v Náchodě, tam jsem byla 18 let a dojížděla jsem 5 let ještě k tomu do Police nad Metují. A potom jsem šla do Rychnova nad Kněžnou, kde už taky jsem 18 let. Od roku 1999.
Na co vy se těšíte, paní Aleno, od nového roku? Protože vás čeká jeden nový úkol.
Ano, bude to pro mě úplně nový úkol. Dala jsem se ve svém pokročilém věku do dálkového studia. Vystudovala jsem nemocniční kaplanství a měla bych od začátku příštího roku, čili za několik dnů, začít jako nemocniční kaplanka v Rychnově nad Kněžnou v nemocnicích.
Co to přesně znamená, nebo co si pod tím můžeme představit? Není to úplně běžná součást našich zdravotnických zařízení, takový kaplan.
Zatím to není běžná součást, ale mělo by to být. Protože když jdeme do nemocnice, tak tam očekáváme nějakou pomoc, ať už po stránce tělesné i po stránce duševní, a někdy i po stránce sociální. A to, co koná nemocniční kaplan, to je po stránce duchovní. Hledá, čím by pomohl člověku zvládnout ten jeho stav, který je nějaký výjimečný, po té duchovní stránce. Tedy po té stránce, která přesahuje jeho život. To znamená, že to není především kvůli náboženství, jak si mnoho lidí myslí. Náboženství je jen část z té duchovní stránky člověka. Ale kaplan je tam i pro rodinu, i pro personál. A myslím si, že je velice důležité, že i personál má možnost s tím nemocničním kaplanem určité věci řešit. Nebo získat podporu, kterou by jinak nezískal.
Když jste tedy tohle studovala, byla jste už také někde na praxi?
Byla jsem na praxi. Byla jsem ve Fakultní nemocnici v Olomouci například, ve Vojenské nemocnici v Praze a v nemocnici Pod Petřínem také v Praze. Takže různé typy zkušeností už mám.
S čím se na vás nejvíc lidé v těch nemocnicích obracejí? Obracejí se na kaplana třeba i nevěřící?
Ano. To je zajímavé, že když je člověk v nějakém tom stresu z nemoci nebo z něčeho, kde si není jistý, jak to s ním dopadne, tak hledá nějakou pomoc, něco, kde by načerpal síly. A to právě může s tím nemocničním kaplanem. Protože ten mu pomáhá, aby ty síly objevil. Je to člověk, který vnáší do nemocnice klid, určitou pohodu, což je určitě velmi potřebné.
Lékaři a zdravotnický personál samozřejmě odvádí neuvěřitelnou práci pro pacienty. Ale popovídání s těmi lidmi, to bude asi hlavně na vás.
Určitě. A není to jen popovídání. Ale také popovídání, které otvírá důvěru a které umožňuje, aby i ten kaplan třeba naťukl v člověku určité stránky, které pak může ten člověk zpracovávat. A které mu pomohou v tom jeho stavu.
Co ještě máte paní farářko ráda? Když se podíváme i na další vaše koníčky. Vy jste prý také trenérkou paměti.
Je to tak. Od roku 2004, kdy jsem si vystudovala trenérství paměti, tak tou trenérkou paměti jsem. A stále se v tom vzdělávám a zdokonaluji. Spolupracuji poměrně dost dlouho s náchodskou knihovnou, kde teď v lednu zahájíme sedmý rok, kdy tam první čtvrtletí vždycky trénuji paměť se třemi skupinami lidí. Je to přibližně 10 až 15 lidí v každé skupině, abych se mohla věnovat opravdu každému. A jsou někteří, kteří už prošli téměř všemi těmi ročníky, protože každý ten ročník je úplně jiný. Aby to zajímalo nejen ty lidi, ale také mě.
Vy jste opravdu všestranná žena. Měla byste nějakou jednoduchou poučku na to, jak si uspořádat věci, aby je člověk hned nezapomněl?
To takto v rychlosti asi nepůjde. To vám asi neřeknu, protože, aby si člověk zapamatoval určité věci, tak zaprvé potřebuje, aby se na to soustředil. A to nám často chybí. A potom také potřebuje, aby trošku ty věci zkoušel a trénoval. Aby si na to našel aspoň chvilku denně. A to je také náš velký problém. A potom, aby začal, ne až mu začne paměť vypadávat, ale už může začít ve škole. Zejména studenti středních a vysokých škol, ti by to měli velmi používat.
Abychom nezapomněli také na Vánoce. Měla byste pro nás na závěr nějaké poselství, nějaká slova, u kterých bychom si na vás mohli vzpomenout, až budeme pod vánočním stromečkem?
Já moc ráda poslouchám váš rozhlas. A rozhlas vůbec. A velmi mě potěšila akce Ježíškova vnoučata. Také jedním vnoučetem jsem. Protože si myslím, že je velmi důležité, abychom si uvědomili, že zatímco my dáváme bohaté dárky, tak Ježíšek v těch jesličkách, to byl vlastně velice chudý človíček. A přitom on spíš vydával a dává. Tak, abychom nejen dávali, ale snažili se od něj také něco přijmout. Protože on dává pokoj a radost a ukazuje nám na smíření. A to myslím, velmi v tomto světě potřebujeme.
Krásný vzkaz od farářky Aleny Naimanové z Rychnova nad Kněžnou a také od Ježíškova vnoučete. Moc děkujeme a přejeme, ať se vám jako nové kaplance rychnovské nemocnice od nového roku daří a ať vás všechno, co děláte, dál naplňuje.
Související
-
Konference kaplanů má za téma společnou službu v misích
Na konferenci mladých vojenských kaplanů evropských států, která se koná ode dneška do 20. června v Hradci Králové, se do Čech sjely z 11 zemí dvě desítky duchovníc...
-
Farář Československé církve husitské Ervín Kukuczka
Farář Československé církve husitské Ervín Kukuczka zavítal ve středu 18. ledna 2012 do studia Českého rozhlasu Hradec Králové.
-
I za oceánem hledá mladý farář Martin Lanži pomoc pro...
Broumovsko je jednou z nejbohatších oblastí naší vlasti na sakrální stavby. Jsou tu stovky sakrálních staveb, ať už jde o kostely, kaple, boží muka nebo kříže u ces...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.