S každou další novou knihou se učím a všechny jsou mé děti, směje se oceněná nakladatelka Rezková

Blahopřeji k ocenění. Jak vám bylo, když jste ho přebírala z rukou hejtmana Královéhradeckého kraje Martina Červíčka?
Moc děkuji. Velmi mě překvapilo tohle ocenění. Ale samozřejmě měla jsem obrovskou radost. Vím, že mne nominovali sokolové, a velmi si toho vážím. Beru to jako ocenění nejen pro sebe, ale pro celou sokolskou obec v kraji a zejména pro naši Podkrkonošskou - Jiráskovu župu.

Čtěte také

Jedinec nic, celek vše! Ni zisk, ni slávu! Kupředu, zpátky ni krok! Hesla sokolů umučených nacisty

Často se potkáváme nad knížkami, které vaše vydavatelství vydává, a o vás toho zase tolik nevíme. Vy žijete ve Vlkově u Jaroměře.
Ano, já se tam narodila. Manžel je také z Vlkova a žijeme tam vlastně celý život. Původním povoláním, což možná mnoho lidí neví, jsem zootechnička. A to vydavatelství byla taková životní náhoda, protože jsem po druhé mateřské dovolené, po roce 1989, ztratila zaměstnání. Sedm let jsem zootechničku dělala, ale prostě potom se rušila zemědělská družstva a já hledala práci. A v Zemědělských novinách se objevil inzerát, že regionální redakce, která se zakládala, hledá redaktory. Přihlásila jsem se spíš proto, abych měla čárku na pracáku, ale tehdejší redaktor Karel Brodský, který to tady vedl, si mě vybral. Musím říct, že mne čeština vždy bavila, bavily mě dějiny, takže jsem pracovala v novinách, v Českém slově, potom jsem byla asi osm let v redakci Radnice v Hradci Králové a v roce 2009 jsem zatoužila založit si něco sama pro sebe. A manžel mi tehdy řekl, dělej si, co chceš, já tě budu živit. A to byl ten impuls, že jsem se nebála založit tak nejistou živnost, jako je vydavatelství. Kdyby mi to tenkrát neřekl, tak si myslím, že bych tu odvahu nenašla.

Manžel mi řekl, dělej si, co chceš, já tě budu živit. To byl impuls, že jsem se nebála založit tak nejistou živnost, jako je vydavatelství.
Helena Rezková, starostka Sokolské župy Podkrkonošské - Jiráskovy, publicistka, nakladatelka

Jaké byly začátky v tom roce 2009?
Když jsem skončila v Hradci Králové v redakci Radnice, tak jsem šla za panem Doubkem, kterého jsem znala ze svého působení v Hradci, a vždy mi bylo líto, že jeho krásné články, které nám do radnice nosil, nikdy nevyšly knižně. Pan Doubek, už není mezi námi bohužel, byl místní badatel, který měl obrovské znalosti. Celý život vařil ve fakultní nemocnici a po nocích bádal nad historií Hradce, sháněl podklady. I v muzeu na něj dodnes vzpomínají, byl to také výborný mineralog. Za pět let, co jsme spolu psali, jsme vydali sedm knih. První kniha byla Starý Hradec Králové dům od domu, která je beznadějně vyprodaná, a pak jsme psali Malšovice, Nový Hradec Králové, Třebeš, Létání a letiště v Hradci Králové. A poslední kniha byla Číbuz, Skalice, Skalička, což byla taková první vlastivěda z těch menších obcí. Na Zdeňka Doubka dodnes moc vzpomínám, protože to byl bezvadný parťák a velmi jsme si spolu to užili.

Jak se vůbec dnes žije drobným nakladatelům v České republice? Kolik knížek už jste vydala?
Za těch 13 let jsem vydala 37 knih, z toho asi tak třetina je i mých buď autorských, nebo spoluautorských. Ovšem doba covidu prostě tomuto podnikání vůbec nepřeje. Regionální literatura je specifická tím, že je malonákladová. Čili cena knih je přímo úměrná tomu, čím méně knih, tím jsou dražší. Takže špatně se teď žije vydavatelům. Už jsem to musela před dvěma lety přehodnotit, abych vůbec nějak přežila. Tak prostě dělám administrativní práci, kterou si přivydělávám, abych vydavatelství ještě nemusela zrušit. Je to škoda, ale takový je život. Beru to tak, jak to je.

Čtěte také

Příběhy z nichž mrazí. Kniha Nebylo jim souzeno žít aneb osudy popravených a umučených sokolů

Kolik vůbec stojí vydání takové knížky malým nákladem?
I u malých nákladů jsou to dnes už statisíce, takže to není nic jednoduchého. Teď jsme vydávali třeba poslední knihu Sokolové pod Zvičinou, kde jen tisk a grafické práce, které byly udělány zčásti také sponzorsky, bylo čtvrt milionu při nákladu 500 kusů. Takže, než se vám vrátí, tak to chviličku trvá.

Sokolové pod Zvičinou. To je knížka, kterou jste křtili minulý týden. Je pořádně těžká, vy jste mi říkala, že žádnou lehkou literaturu nevydáváte.
Tahle kniha váží bez nějakého deka dvě kila. Ovšem taková knížka se vydává jednou za 160 let. Protože Sokol Dvůr Králové slaví letos 160. výročí založení. Tak jsme na té publikaci nešetřili, třeba na kvalitě papíru, musí to být na křídě, aby to vydrželo.

Mému srdci blízká je kniha Nebylo jim souzeno žít, která mapuje osudy umučených sokolů za druhé světové války tady v naší oblasti.
Helena Rezková, starostka Sokolské župy Podkrkonošské - Jiráskovy, publicistka, nakladatelka

Vy ty knížky umíte. Jsou krásné, přehledné, je tam vždy spousta fotografií, člověk se dozví spoustu informací. To vám bylo dáno do vínku?
Asi ano. Nevím, nikdo mě neučil podnikat a nevěděla jsem, co to je podnikat ve vydavatelství, ale s každou knihou se učím a pořád se učím. Protože každá kniha je jiná a říkám, že každá kniha je takové moje dítě. Vždy, když ji křtíme, tak z toho mám velkou radost. I v tom covidu se mi podařilo asi čtyři nebo pět knih vydat. Ale problém je i to, že se ruší knihkupectví. Když jsem začínala v roce 2009 v Jaroměři, což je město, které má asi 12 000 obyvatel plus okolí, tak tam byla tři knihkupectví. Teď už tam není ani jedno. Informační centra, pokud nejsou plátci DPH, a já musím plátce DPH být, jinak se mnou nebudou obchodovat ti velcí knihkupci, tak prostě se mnou nesmějí komisně obchodovat. Musely by si tu knížku koupit, což je zase pro ně riziko. Prostě minulá vláda nám občas přidala taková nařízení, se kterými se pereme doteď.

Čtěte také

Růženka Zdobnická „měla páru“, když v roce 1935 řídila autobus. Knihy o historii hromadné dopravy

Která z těch knížek je vaše nejoblíbenější? Dá se vybrat jedna?
Určitě ta první Starý Hradec Králové dům od domu. Ale taková nejvíc mému srdci blízká je asi kniha Nebylo jim souzeno žít, která mapuje osudy 165 popravených a umučených sokolů za druhé světové války tady v naší oblasti. Ta je opravdu něčím mimořádná. A mimořádná je i tím, že jsme při ní poznali s Pavlínou Špatenkovou, která je spoluautorkou této knihy, pana Antonína Burdycha, kterému v roce 1942 popravili celou rodinu, šest nejbližších. A s tímto člověkem se potkat byl velký dar v životě. Udělali jsme společně asi 35 besed, ale zase vše zabrzdil ten nešťastný covid. Ale to přináší život a musíme se s tím vyrovnat. Ale z téhle knihy pořád ještě žiju dál tím, že postupně odhalujeme kameny zmizelých těm popraveným sokolům. Pořád jejich památku a to hrdinství připomínáme.

Na čem pracujete teď?
Teď to mám spíš jen vydavatelsky. Mám připravené dvě knihy malých autorů, což je jen moje editorská práce. Ale mám samozřejmě nápady, jen skutečně nevím, jestli se to dá v dnešní době zrealizovat.

Naším hostem byla publicistka, nakladatelka a starostka Sokolské župy Podkrkonošské - Jiráskovy Helena Rezková, které moc děkuji za návštěvu a za rozhovor.