Chci projevit úctu a zachovat vzpomínky. Pro budoucí generace už bude Protektorát neuvěřitelný

Sokolka a župní vzdělavatelka Pavlína Špatenková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové
Sokolka a župní vzdělavatelka Pavlína Špatenková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Sokolka a župní vzdělavatelka Pavlína Špatenková chystá novou knihu o historii sokolského odboje v Sokolské župě Podkrkonošské-Jiráskově za 2. světové války. Co ji přivedlo na myšlenku napsat knížku o sokolském odboji? Jak se žilo sokolům za Protektorátu? Dotýká se jí tato tématika osobně? Proč je „sokolský odkaz" v dnešní době důležitý?

Mgr. Pavlína Špatenková, rodačka ze Dvora Králové nad Labem, si spolu s nakladatelkou Helenou Rezkovou řekly, že by měly dát dohromady knihu věnovanou těmto událostem. Uvědomily si totiž, že máme poslední možnost oslovit pamětníky a potomky těchto lidí a není na co čekat. Rozhodly se splatit dluh, který po 70 letech vůči nim máme.

Kdy má vyjít knížka o historii sokolského odboje za druhé světové války? A jak se na takové knížce pracuje?
Je to historie odboje v Sokolské župě Podkrkonošské-Jiráskově, která zabírá okres Trutnov, okres Náchod a ještě sahá až do Opočna. Protože Opočno v té době také patřilo ještě do župy podkrkonošské. Takže je to poměrně široká záležitost.

A jak jste daleko?
Jak jsme daleko? Jsme v kontaktu s různými pamětníky, zpovídáme je, navštěvujeme je, dozvídáme se spoustu zajímavých informací. Chtěli bychom, aby někdy během jara ta knížka přišla na svět. Aby se jí všichni ti pamětníci, kterým je hodně i k 90 letům, dožili a dočkali.

Prezident T. G. Masaryk se sokolským poselstvem v Tyršově domě

Proč se vlastně tomuto tématu věnujete? Vy byste těm lidem možná chtěli splatit jakýsi dluh.
Ano, řekl jste to přesně. Chtěli bychom jim splatit dluh, který jim dlužíme. Protože po roce 1945 se začaly sbírat informace o odbojářích, ale po roce 1948 byl Sokol tabu. Takže se to nestihlo. V roce 1968 byl sice Sokol znovu obnoven, ale zase se to nestihlo. A po roce 1989 na to nebyl nějak čas. Protože se sháněl sokolský majetek, navracel se majetek. A tak se tomu tématu začínáme věnovat až v současné době. Už sice pozdě, ale snad to ještě napravíme.

Vy sama jste také sokolka. Tak se nemůžu nezeptat na to vaše osobní nadšení pro tohle téma. Jak dlouho už jste členkou Sokola?
Do Sokola mě babička přivedla v roce 1973. Babička byla sama sokolská cvičitelka, i moje prababička byla sokolka, takže to máme v rodině. Odmalička jsem poslouchala o Sokole, o sokolech. A tak mě hrozně překvapilo, když jsem zjistila, že je Sokol tabu. Sice chodíme do Sokola, ale Sokol je zakázán, Sokol neexistuje. Takže v roce 1985, když jsem byla studentkou trutnovského gymnázia, jsme jeli na exkurzi do Bohdašína a do Končin. Naše profesorky, paní profesorka Dana Kubečková a Květa Máchová, nás zavezly do míst, kde se odehrála velká tragédie za druhé světové války. Bohdašín byl posledním útočištěm parašutisty Jiřího Potůčka, který prchal z Ležáků, kde byl jeho úkryt prozrazen, a našel poslední útočiště na Bohdašíně ve škole, kde vysílal svoji poslední depeši. A potom, když už i tady se ukázalo, že to není bezpečné, tak převedli ještě Potůčka do Končin na usedlost Burdychových, kde byl také odhalen. Odtud on se ještě dokázal prostřílet a naposledy bez bot bos utíkal před gestapem, než přišel o život 2. července u Trnové v Pardubicích.

sokol_hlucin_4_171008-083048_rez.jpg

Vy jste tenkrát v tom roce 1985 byli s gymnáziem přímo se na tom statku Burdychových?
My jsme byli nejdřív u toho Bohdašína, tam mě právě překvapilo, že je tam pamětní deska, která připomíná ten sokolský odboj. Protože v té době to skutečně bylo tabu. Pak jsme se dostali i na Končiny, kde jsme viděli budovu, kde se ukrýval Jiří Potůček, a také pietní místo, kde přišel o život hospodář Antonín Burdych, který prchal před gestapem. A mě to velice zasáhlo. A od té doby jsem si sháněla informace o této události. A když jsme po roce 1989 dostali zpátky sokolský majetek, sokolskou chatu Ježkov u Doubravice kterou založil Karel Ježek, řídící učitel z Doubravice, který patřil do odbojové skupiny, která právě pomáhala parašutistovi Potůčkovi. A ta chata Ježkov měla být místo, kde byla vysílačka Libuše, kde měla být ukryta. Ale bohužel z Končin už do Doubravice Potůčka nepřevedli, protože byl prozrazen.

To chtělo asi tenkrát i velkou odvahu od vašich třídních profesorek, že vás tam vzaly a že vám tento kus historie ukázaly.
Jedna ta profesorka pocházela ze Strážkovic, což je vedle Rtyně, a druhá ze Rtyně. Takže to byl i jejich osobní prožitek. A tak nám i vyprávěly, jak se jejich rodiče třásli, že budou Bohdašín a Končiny vypáleny tak jako Lidice a Ležáky. Zasáhlo to všechny z nás.

Senioři cvičí v Sokole.

Když jste se rozhodli, že knížku napíšete, sestavíte a vydáte, měli jste nějakou představu o tom, jak by měla vypadat?
My jsme ze začátku měli představu, že sepíšeme vzpomínku na odbojáře z odbojové organizace S21B, což byli právě sokolové v Podkrkonoší, kteří pomáhali parašutistovi Potůčkovi. Jenže postupně, když jsme začali víc a víc studovat materiály, tak se před námi otevřela kronika Sokola Krčín, kde bylo vypsáno 90 jmen sokolů, kteří byli během války nějak perzekvováni. A najednou se před námi otevřely nové obzory. Najednou jsme zjistili, že těch příběhů je daleko víc. A trošku nás to až zaskočilo a pohltilo. Prostě jsme se do toho pustili.

Vy jste se setkali s mnohými pamětníky nebo třeba s příbuznými a rodinami těch, kteří za té druhé světové války zahynuli.
Moje první setkání bylo s dcerou Karla Ježka Jiřinou Jarošovou, kterou jsem potkala před 20 lety a ta mi vyprávěla o svém tatínkovi a vůbec o tom, jaké to bylo, když ho zatkli. Potom s Vlastou Schejbalovou, s manželkou Josefa Schejbala, který byl velitelem té skupiny. A postupně jsme se poznali s dalšími lidmi. S panem Antonínem Burdychem, potomkem rodiny, která měla tu odvahu, že přestože bylo po Ležácích a po Lidicích, dokázali nabídnout střechu nad hlavou parašutistovi. A pak to byli další. Paní Květa Stárková, dcera Jana Sedláčka z Opočna, pan Jaromír Jaro, Vladimír Vokatý a mnoho dalších, kteří nám vyprávěli své vzpomínky. Vyprávěli nám, jak žili po tom, když přišli o své blízké. Jsou to velice emotivní zážitky. Velké lidské osudy a příběhy.

03689591.jpeg

Vy sle nechcete ty lidi stavět na nějaký piedestal. Chcete v té knize ukázat, že to jsou a byli úplně obyčejní a normální lidé.
Přesně tak. My bychom rádi přiblížili jejich život před tím, než se stala ta událost. Než se střetli s tou mocí. Jak žili, jaké měli strasti. A také jak potom žily ty jejich rodiny. Po tom, co o ty své blízké přišly.

Přesto to vše dokázali, když bylo zapotřebí pomáhat.
Je to tak. A my bychom jim rádi složili svůj hold touhle knížkou.

Jsou některé oblasti, kde se vám pátralo trošičku hůř, trochu složitěji?
Nejhorší je Broumov a Trutnov. Protože jsme si teprve uvědomili, že to vlastně byly Sudety. Tam se ty památky na Sokol příliš nezachovaly. Pomohl nám archiv v Trutnově, kde jsme našli poměrně dost informací. Kromě mě a Heleny Rezkové, které se zabýváme touto tématikou, nám pomohlo mnoho našich spolupracovníků v sokolských jednotách, kteří pátrali ve svých sokolských kronikách. A poslali nám spoustu důležitých informací, za což jim samozřejmě děkujeme.

Sokolka a župní vzdělavatelka Pavlína Špatenková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem

Ještě pořád potřebujete doskládat některé ty střípky z oné mozaiky? Mohou pomoci i naši posluchači? Kdyby měli doma dobové fotografie nebo nějaké osobní zkušenosti a zážitky z té doby?
Nebo tip na nějakého pamětníka, kterého jsme ještě nenavštívili. To bychom určitě byly velmi rády. Mohou se obrátit do naší sokolské župy se sídlem v Náchodě.

Je to úžasná, mravenčí práce, než se ta mozaika poskládá. Co vám osobně to přináší, když se probíráte osudy těch lidí?
Co mi to přináší? Přináší mi to poznání, přináší mi to i pokoru vůči těm všem lidem. Je důležité, abychom na tyto události nezapomínali. Protože se říká, že národ je tak velký a tak silný, jak velká a silná je jeho paměť. Chtěla bych říct, že všichni, kteří za druhé světové války položili svůj život, tak dodrželi ono Tyršovo heslo - v mysli vlast, v srdci smělost, v paži sílu. Oni proměnili své slova v činy.

My moc děkujeme za to, že jste nám tu historii připomněla. A moc se těšíme na jaro, až ta knížka bude hotová, a budeme si ji moci přečíst.

Spustit audio

Související