Řízek nebo guláš za představení. Divadlo neděláme pro peníze, nejdůležitější jsou srdce a diváci

Hudební divadlo Karlín - Legenda jménem Holmes
Hudební divadlo Karlín - Legenda jménem Holmes

Na Světový den divadla si Český rozhlas Hradec Králové pozval samozřejmě do studia jako hosty divadelníky. Ale pozor, nikoliv divadelní profíky, ale naopak ochotníky, kteří divadlo dělají vždy s láskou a srdcem ve svém volném čase. A navíc jsou hodně dobří. Přijeli z Jaroměře, z Divadelního souboru Vrchlický. Konkrétně herci Stanislava Glembek a Martin Vakrčka.

Jak ten Světový den divadla slavíte? Už jste nad tím přemýšleli?
Martin Vakrčka: Já ho slavím prací.
Stanislava Glembek: Já jsem ho už oslavila, když jsem se byla podívat na inscenaci Fernando Krapp mi napsal dopis v Klicperově divadle v Hradci Králové. A vřele tohle představení všem doporučuji.

Stanislava Glembek a Martin Vakrčka ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Koukám, že nejen rádi divadlo hrajete, ale také se na něj chodíte dívat.
Ano, určitě. To každopádně.

Řekněte mi, jak to u vás dvou začalo, že hrajete divadlo. Protože předpokládám, že vaše profese, když jste ochotníci, je úplně jiná.
Já jsem státní úředník, divadlo jsem začala hrát v září roku 2001 v Jaroměři. Ale už odmala cítíte, že prostě divadlo je to pravé. K tomu máte blízko už od dětství. Když se blížily ve škole besídky, tak jsme se těšila, až tam budu recitovat a zpívat.

Pro ochotníky v Jaroměři je letos rok povícero kulatin. Například 130 let od vzniku našeho Divadelního souboru Vrchlický.
Stanislava Glembek a Martin Vakrčka, herci Divadelního souboru Vrchlický Jaroměř

Stanislavo, vy jste tedy ráda chodila na ta povinná divadelní představení, kdy se hodně zlobilo?
Ano, já jsem nezlobila. Já jsem tam opravdu vždy chodila ráda. Hltala jsem to a toužila jsem stát na tom jevišti, a to se mi povedlo.

Soubor Divadelního spolku Vrchlický v Jaroměři

Martine, jak to bylo u vás. Kde se vzala láska k divadlu?
U mě to bylo tak, že jsem až do roku 2003 měl k divadlu takový vlažný vztah, dá se říct. A potom díky Josefu Horáčkovi, vynikajícímu členu divadelního souboru Vrchlický, s kterým jsem se sešel jednou v hospodě, a po několika vypitých pivech jsem se nechal ukecat, že přijdu na zkoušku. A zjistil jsem, že mě to baví tak hodně, že jsem u divadla od onoho roku 2003 zůstal až do dnešních dnů. A musím říct, že mě to baví čím dál víc.

Chtěl bych být v Jaroměři především starostou pro lidi. A vrátit občanům důvěru v ty, co vládnou

Josef Horáček ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Dnes se s Českým rozhlasem Hradec Králové podíváme do Jaroměře, kde se v nadmořské výšce 254 metrů setkávají tři řeky, Labe, Úpa a Metuje. A v tomto zajímavém historickém městě mají po podzimních komunálních volbách nového starostu, Josefa Horáčka z Volby pro město. 

A profese, kterou děláte?
Jsem počítačový analytik. Takže beru divadlo v podstatě jako formu sociální terapie, abych úplně nezpitoměl.

Všiml jsem si při rozhovoru, že jste perfektně sehraní, že na sebe slyšíte. To je asi také důležité na divadle, ne?
Určitě, to každopádně. Protože my samozřejmě jako ochotníci děláme spoustu chyb a musíme umět i improvizovat na jevišti. Tak, aby divák pokud možno nic nepoznal. A když pozná, tak to nevadí, oni jsou za to rádi.

Chyby mají samozřejmě diváci nejraději.
Ano, my to nenávidíme. Ovšem potom se na to láskou vzpomíná. Nemělo by se pak co vypravovat.

Josef Horáček jako člen divadelního spolku Vrchlický z Jaroměře

Děláte si třeba také nějaké překvapení, nějaké naschvály?
Také se dělají. Ano, dělají se různá překvápka. Většinou, když už jde o poslední představení, tak víme, že se vždy něco semele. To si většinou už kontrolujeme rekvizity, jestli třeba místo pistole není banán, jestli do vody nikdo nepřidal ocet a takové záležitosti.

Můžeme připomenout i historii Divadelního souboru Vrchlický z Jaroměře? Protože vy letos máte dokonce hned několik významných výročí.
Přesně tak, letošní rok je rokem kulatin. V podstatě slavíme 200 let od vůbec první zmínky o ochotnickém divadle v Jaroměři. Pak také slavíme velmi důležité výročí 130 let od vzniku Divadelního souboru Vrchlický, který od té doby víceméně nepřetržitě existuje. A nakonec, jak jsem se dnes dozvěděl, ještě máme 70. výročí naší budovy, bývalé Fügnerovy sokolovny, dneska tedy budovy opravdu už jen divadla. Je to opravdu krásná a my jsme na ni velmi hrdí.

Stanislava Glembek a Martin Vakrčka ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Zajímá mne, jak vypadá onen ochotnický život? Protože ochotníci hrají divadlo, protože ho mají rádi. A přitom chodí normálně do práce. Za představení nedostáváte žádné peníze.
Večeři dostáváme. Děláme to pro večeři. Za řízek a za salát, naše oblíbené. Nebo za guláš.

Takže přeci jen tam nějaká odměna je. Ale stejně je to srdce asi nejdůležitější.
Určitě, srdce a diváci. Protože dělat ochotnické divadlo pořádně při svém civilním zaměstnání, znamená velké časové oběti. I rodina to musí snášet, všichni okolo. Protože bez toho by to nešlo.

Rok na vsi

Kolik vás vlastně je, jak velký jste soubor? Slyšel jsem, že je u vás hodně žen a proto se někdy musí ony klasické divadelní kusy trošku upravit.
Ano, máme málo chlapů. Nevím, jestli se nás ženských bojí, že nás tam je hodně, tak nepřijdou posílit řady mužských kolegů. Ale je to obecně problém ochotnického divadla. Teď v moderní době prostě trpíme nedostatkem lidí všech věkových kategorií a všech pohlaví. Protože konkurence na internetu a v jiných zdrojích zábavy je veliká.

Ale, jak jste říkali, je to dobrá terapie, aby se člověk z toho všeho nezbláznil.
To každopádně. Relax a vyčištění hlavy totálně od všeho.

Červený Kostelec - Lakomec

Ale ten relax vám také přináší velké ovoce. Začali jste spolupracovat také s Janem Sklenářem, hercem Klicperova divadla Hradec Králové. A on vás hodně chválí.
Ano, tahle spolupráce, to byl důležitý moment v existenci divadelního souboru. A my Honzu taky chválíme, kudy chodíme, pořád. My ho máme opravdu moc rádi.

Jak došlo k téhle spolupráci?
Spolupráce začala v roce 2015, kdy jsme za jednu docela úspěšnou hru dostali sponzorský dar. A přemýšleli jsme, co s tím. A v rámci diskuze právě Josef Horáček tehdy prohlásil, že bychom to měli investovat do vzdělání. Protože jsme tenkrát cítili, že potřebujeme soubor trošku pozvednout.

17 let angažmá v Klicperově divadle mi přijde, jako kdybych tady byl 17 dnů

Jan Sklenář ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Brněnský rodák, který se od dětství věnuje hudbě, vystudoval Divadelní fakultu Janáčkovy akademie múzických umění, obor činohra. Členem uměleckého souboru Klicperova divadla v Hradci Králové je od sezóny 2001/02. Hraje, režíruje a nově také spolupracuje s Českým rozhlasem Hradec Králové.

A posunout dál.
A přišel onen geniální nápad, že bychom zkusili oslovit nějakého profesionálního herce nebo tvůrce. A jestli by někdo z Klicperova divadla v Hradci Králové nebyl ochoten se nás ujmout. No a ujal se nás Honza Sklenář. Myslím si, že to bylo opravdu nějaké boží vnuknutí, protože ta spolupráce je skvělá. Byla to láska na první pohled, která trvá dodnes a nekolísá. Pořád je na stejné úrovni.

Co jste s ním už tedy všechno udělali? Teď aktuálně Lakomce.
Lakomce aktuálně, a předtím Rok na vsi a Ženitbu.

Jsou to klasické inscenace? Nebo nějaké avantgardní? Protože u Klicperů jsou zvyklí na trošku jinou divadelní formu.
Ano, všecky tři hry byly udělány klasicky. Ale trošku to bylo okořeněné, ale ne tak, aby to bilo úplně do očí. Bylo to opravdu takové jen kořeníčko. Nebylo to postavené, jak se to teď dělá a je to moderní, že se udělá klasika moderně. Nejsem toho ani zastáncem. Toto bylo udělané klasicky, ale trošku tam té moderny je.

Červený Kostelec - Lakomec

Stanislavo, vy jste byla dokonce několikrát oceněn za své role. Jen se pochlubte.
Dostala jsem čestné uznání za roli Vrbčeny v Roku na vsi a teď za Lakomce cenu za Elišku, což mě docela opravdu překvapilo, protože to je malá role. Když se tenkrát řeklo, že se bude dělat Lakomec, tak jsem si říkala, Elišku dělat nebudu, to má být 18letá mladá holka v rozpuku, já budu asi Frosina, ta dohazovačka. Ale Honza Sklenář rozdal scénáře a povídá, ty budeš Eliška. Byla jsem tím strašně potěšená. Říkám, konečně budu hrát naivku. Ale to mi hned vyvrátil první čtenou zkouškou, kdy charakterizoval každou roli. A u mě řekl, že Stáňa opravdu nemůže už hrát ty naivní holky v rozpuku, že už to prostě nejde. Že budu charakterizovaná jako roztoužená stará panna, která se bojí svého otce. Takže jsem zase poklesla s tím, že naivku zase hrát nebudu. V životě jsem ji nehrála. Vždycky jen mrchy a zlodějky.

Klučanka - Panta Rhei

Ale ony záporné role se prý hrají nejlépe.
Ano, to je pravda.

Musíme ještě pozvat na výstavu. Slavíte letos 130 let Divadelního souboru Vrchlický. A v Městském muzeu v Jaroměři bude celý duben zajímavá výstava.
Přesně tak, 1. dubna bude zahájena výstava. A až do konce dubna se mohou všichni, kdo mají zájem, něco dozvědět o divadelním souboru, navštívit Městské muzeum v Jaroměři.

A ještě jedna velká věc nás čeká v červnu. To bude Divadelní slavnost v Jaroměři.
Ano, Divadelní slavnost začne 3. června a bude trvat až do 9. června. Každý den je nějaký program, ať už loutkáři, my budeme hrát, další menší ochotnické spolky si také zahrají. Takže to bude pestré.

Stanislava Glembek a Martin Vakrčka ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem

Pozvali vás ochotníci z Divadelního souboru Vrchlický Jaroměř Stanislava Glembek a Martin Vakrčka. Moc děkuji za návštěvu, moc hezky se s vámi povídalo. Takže zlomte vaz.
Čert tě vem. Na shledanou a děkujeme.

Spustit audio

Související