Také Český rozhlas Hradec Králové si připomíná události, které se odehrály přesně před 80 lety, kdy v březnu roku 1939 došlo k německé okupaci Československa. Období tzv. Protektorátu Čechy a Morava pak bylo jednou z nejtemnějších kapitol českých dějin. Vše si dáme do souvislostí s historikem Muzea východních Čech v Hradci Králové Janem Hrubeckým.
Pojďme to vzít hezky postupně. Kde to vlastně všechno začalo?
Počátek to mělo samozřejmě v dopadech Mnichovské dohody, které byly dalekosáhlé po stránce hospodářské. První republika doplatila například jako stát orientovaný na export na to, že ztratila polovinu svého zahraničního obchodu. A dále dalekosáhlé politické tendence, změny nám vnucované nacistickým Německem, celý ten příchod k autoritativní demokracii, proč židovská opatření, atd. Když se na to díváme zpětně, tak si můžeme říci, že druhá republika, která trvala pouhých 166 dní, těch pověstných pět bolavých měsíců, tak to už vlastně nebyl suverénní stát. Ona sice měla vlastní vládu, měla své území, ale v podstatě její zahraniční politika, její místo na mapě Evropy, tam nikdy nebyla zanesena.
A byly tady nějaké náznaky, že se chystá Adolf Hitler obsadit i zbytek republiky?
Určitě. V podstatě ten proces začíná počátkem února 1939, kdy Československo celou dobu ustupuje nacistickému Německu pouze za tím účelem, aby mělo garanci svých hranic. V momentě, kdy se dotazuje Německa, zdali v souladu s podmínkami Mnichovské dohody mu budou ty pomnichovské hranice, které se neřídí národnostním principem, ale jsou opravdu mocenskou projekcí Německa, garantovány. Tak se Německo cítí velice ukřivděno, podává oficiální diplomatický protest a Němci varují před touto naší snahou aspoň ctít nějaké poslední zbytky právního mezinárodního řádu, jako před pronikavým zhoršením česko-německých nebo česko-slovensko-německých vztahů. Následně samozřejmě probíhají odstředivé tendence na Slovensku, ale ještě 2. března 1939 Slováci reagují na přímý dotaz pražské vlády, zda-li si tedy přejí zůstat ve svazu Československa. Ano, oni skutečně chápou, že hospodářsky samostatní nikdy být nemůžou. Ta disproporcionalita, kdy oni přispívají do státního rozpočtu státu pouhými 16 procenty je jasná i těm nejzavilejším luďáckým separatistům.
Sami Němci nikdy neměli jasno o tom, jaký je protektorát vlastně státní útvar. Myslím, že to je všeříkající.
Mgr. Jan Hrubecký, historik Muzea východních Čech v Hradci Králové
Ale oni vyhlásili onoho 14. března samostatnost.
Vyhlásili. V noci z 9. na 10. března byl Josef Tiso sesazen z vůle pražské ústřední vlády. Hlinkova garda byla odzbrojena, stejně tedy jako byl Josef Tiso odstaven od moci československou armádou. Tento zásah se ovšem na Slovensku nesetkal s až tak velkou podporou, byť zde byla velká skupina slovenských intelektuálů, důstojníků a legionářů, kteří zůstávali skutečně věrni Masarykově republice. A tito lidé protestovali i v momentu, kdy po německém nevybíravém nátlaku, buď bude Slovensko obsazeno, nebo vytvoří satelitní stát s německou pomocí, tak tito lidé protestovali velice charakterně, bychom řekli, i v těchto zoufalých podmínkách.
Dnes je to přesně 80 let od okupace Čech a Moravy německou armádou. V 6:00 hodin ráno začala vojska obsazovat i východní Čechy. Jak lidé situaci vnímali a kudy jednotky postupovaly?
14. března přišel do Prahy také vzkaz, že se má tehdejší prezident Emil Hácha dostavit do Berlína. Jak to probíhalo?
Skutečně Hácha odjel vlakem, protože, bylo mu 65 let, trpěl srdeční slabostí, tak jeho osobní lékař mu zakázal cestovat letadlem. A Hácha čekal v Berlíně. Skutečně i časový sousled událostí byl Němci velice obratně zinscenován, aby byli čeští představitelé doslova vmanévrováni do bezvýchodné situace. Zároveň slovenský sněm ve 12:07, tedy něco málo po poledni, prošvihnul, lidově řečeno, německé ultimátum. Takže vznik slovenského státu, po právní stránce, nebyl v podstatě platný, tak vyhlásil samostatnost. Tedy Hácha je delegován do Berlína ze svého úhlu pohledu, aby si osvětlil s Hitlerem ten nový právní stav. Československo už neexistuje, co bude dál? Jenomže Hitler už mu chce pouze oznámit skutečnost o okupaci českých zemí, která je vedená především snahou Německa získat excelentní hospodářský potenciál českých zemí.
Co se přesně dělo v Berlíně? Protože Adolf Hitler nechal Emila Háchu docela dost dlouho čekat.
Nechal ho čekat skutečně řadu hodin. Události se valily neskutečným tempem, protože v té samé době, kdy je Emil Hácha v Berlíně, tak vyhlašuje nezávislost i Karpatská Ukrajina, někdejší Podkarpatská Rus. V té době už ale na Podkarpatskou Rus útočí obrovská přesila maďarské armády. Maďaři se nikdy nevzdali touhy po této nešťastné zemičce, kterou ovládali bezmála tisíc let a velice násilně ji maďarizovali. Takže tam skutečně jednotky československé armády a stráže obrany státu kladou nejprve houževnatý odpor, protože oni si to vykládají tak, že je to invaze na suverénní území Československé republiky. V poledne je ale tedy vyhlášena nezávislost Karpatské Ukrajiny a ještě dochází poslední rozkazy z Prahy. To znamená, že charakter těch bojů se změní z úporné obrany na místě, kdy českoslovenští vojáci v podstatě bez letectva, bez nějakého rozsáhlejšího dělostřelectva, čelí šesti až desetinásobné převaze Maďarů, mají rozkaz ustoupit do Rumunska, ustoupit na Slovensko. Slovenské hranice jsou ale uzavřeny vyhlášením Slovenského státu, takže tyto jednotky se probíjejí přes hornaté oblasti Podkarpatské Rusi do Rumunska.
V jaké atmosféře se tedy ocitl Emil Hácha, když přijel do Berlína?
Co se týče Emila Háchy, tak on byl samozřejmě velice, řekněme, vystresovaný, byl pod obrovským tlakem.
Tlačili na něj v Berlíně hodně?
Velice nevybíravě. Göring mu vyhrožoval nálety na Prahu. Ta hrozba nebyla objektivní, protože, jak víme z průběhu okupace, v podstatě německá letadla začala přilétat až 16. března navečer. Panovala na celém území mlha, bylo nula stupňů, bylo skutečně bezletové počasí, ale pro Emila Háchu to samozřejmě představovalo obrovský stres. On v Berlíně prodělal srdeční kolaps a musela mu být podána i posilující injekce. A když se podíváte na tom protokolu na jeho podpis, tak je to psáno rukou velice roztřesenou. Navíc byla role Emila Háchy, coby reprezentanta státu, ponížena tím, že ho Adolf Hitler předešel v příjezdu na Pražský hrad. Častokrát slýcháme o tom, zdali bylo možné udělat z vojenského hlediska v březnu 1939 více. Já si myslím, že nikoliv. Druhá republika byla druhým nejužším státem světa. Hranice byly nepředstavitelně blízko vojenským základnám Československé armády. Jednotky byly na mírových stavech, nebyly mobilizované, nebyly připravené jak z fyzického, tak z operačního hlediska bránit ony okleštěné hranice. Okupace přišla velice rychle. Pro ilustraci, již první noc byla přítomna na Pražském hradě rovná tisícovka německých vojáků.
Osmdesát let od okupace nacistickým Německem. Přesně na den, dnes. Proto glosa Petra Voldána s titulkem „Den a noc v dějinách".
Zaujalo mne, že Adolf Hitler na Pražském hradě předběhl Emila Háchu. To znamená, když se Emil Hácha vracel z Berlína opět vlakem?
Ano, tak už na Hradě vlála vlajka s hákovým křížem. A on už se nevracel dokonce ani do svých, řekněme, osobních prostor prezidenta republiky. Tam, kde před ním tedy žil Edvard Beneš a Tomáš Garrigue Masaryk.
Přesto, kladl někdo odpor? Protože Emil Hácha samozřejmě potom vyzýval lid, občany, aby odpor nekladli. Takový rozkaz dal i armádě.
Ano, skutečně, rozkaz kapitulovat přichází o půl čtvrté ráno, zhruba 15 minut potom, co se z vůle Emila Háchy, respektive z jeho rozkazu, sejde v Praze ministerská rada. V šest hodin skutečně první předvoje německé armády vkročí na naše území. Čili ten čas je v podstatě nulový, co dělat. Skutečně na území dnešní České republiky se brání vojáci ve Frýdku-Místku. Já v žádném případě nechci shazovat jejich hrdinství, nějak ho marginalizovat. Jde však v podstatě o incident, protože jednou z těch vnucovaných tezí Německa po Mnichovu je volný průjezd Wehrmachtu československým územím. Takže tam jde v podstatě o spontánní přestřelku. Onen boj za již neexistující republiku, se odehrával na Podkarpatské Rusi, kde poslední československé jednotky ustoupí do Rumunska až 18. března, tedy 4 dny po tom, co je nad Československem vyřčen ortel.
Vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 16. března 1939.
Je zajímavé, že ten výnos Adolfa Hitlera z 16. března je jediným mezinárodně právním dokumentem, který nějak protektorát zakotvuje na mapě světa a sami Němci vlastně nikdy neměli jasno o tom, jaký je protektorát státní útvar. Dokonce ho jeden z tedy nacistických, řekněme, právních teoretiků, formuloval jako originální výtvor nacionálně socialistického státního smýšlení. Myslím si, že to je všeříkající.
Jsem moc rád, že jsme tyto události dnes připomněli. Protože je důležité si historii pamatovat, vědět o ní, abychom potom podobné chyby nemusely opakovat. Děkuji za připomenutí dějinných událostí březnových dní roku 1939 Janu Hrubeckému, historikovi z Muzea východních Čech v Hradci Králové.
Děkuji vám. Na shledanou.
Sokolka a župní vzdělavatelka Pavlína Špatenková chystá novou knihu o historii odboje v Sokolské župě Podkrkonošské-Jiráskově za 2. světové války.
Kniha o osudech popravených a umučených sokolů. Autorky knížky s názvem „Nebylo jim souzeno žít" chtějí touto cestou splatit po více než 70 letech dluh sokolským hrdinům.
Václav Žmolík, moderátor
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
