Poutníci se u nás na Svatojakubské cestě neztratí. Trasu jim značí Zora Voženílková
Možná bychom si na úvod mohli zazpívat v nohách mám už tisíc mil. Bylo by to příhodné. Poutnice a značkařka Zora Voženílková je takové světýlko ve tmě. Začíná svítit na cestu všem budoucím poutníkům do Santiaga de Compostela. Začala totiž značit Svatojakubskou cestu vedoucí před východní Čechy.
Kolik samolepek už jste vylepila?
Těch samolepek se zatím vylepilo malinko. Díky tomu, že spolupracujeme se spolkem Ultreia v Praze, tak bychom rádi měli na všechny nalepené značky, nebo symboly, v terénu povolení. To znamená, že je potřeba oslovit majitele, kudy kterou trasou se prochází, jestli můžeme na jeho majetek, ať už se to týká plotu nebo poštovní schránky nebo třeba výlohy, tu samolepku umístit.
To určitě není jednoduché. Kolik celkem těch samolepek máte připravených?
Samolepek je připraveno ke stovce. Ale pravdou je, že to je zatím značení provizorní. To hlavní značení by potom mělo být na rozcestnících Klubu českých turistů. Tam by měla být umístěna malá samolepka velikosti 2 krát 2 centimetry tak, aby ji poutník našel. A ten, kdo v podstatě neví, o co se jedná, tak aby jej ta značka neiritovala. To by potom mělo být to hlavní značení. V současné době se připravuje podepsání dohody s Klubem českých turistů o vzájemné spolupráci.
Svatojakubská cesta vede do Santiaga de Compostela. Vy jste tu trasu absolvovala už čtyřikrát, proč?
Když jsem v roce 2013 zaslechla poprvé nějaké informace o poutní cestě do Santiaga de Compostela, tak se ve mně probudila touha. A pravdou je, že to vůbec nebylo jednoduché, protože v té době tady nebylo ještě tolik informací. A třeba i doma jsem trošku bojovala, když rodina nechápala, proč chce maminka sama vyrazit někam do Španělska s batohem.
Vy jste nechala rodinu celou doma a sama jste vyrazila.
Ano, a já jsem věděla, že prostě jít musím. To bylo tak silné volání, měla jsem pocit, že už mám hlavu jak papiňák a exploduji. Takže já jsem v podstatě šla na tu Svatojakubskou cestu doslova a do písmene zachránit sama sebe. A po návratu se řada věcí v mém životě změnila. Ty poutní cesty jsou tři. Jedna vede do Říma, jedna do Santiaga a jedna do Jeruzaléma. A říká se, že ta poutní cesta do Santiaga de Compostela je cestou vnitřní síly. To znamená, že člověk, který se odváží na tu cestu vyrazit, tak se vrátí zpátky silnější. Tam je taková dávka svobody, na kterou my tady nejsme zvyklí. Nebo já jsem do té doby nebyla. Každý den tady máme nějaký plány, máte nějaké povinnosti, něco, co se musí splnit. A tam jste najednou sama za sebe a nikdo vám neříká, kdy máte vstát, kam máte jít, co máte jíst, jestli teď máte jíst. Takže tam ta dávka svobody byla opravdu někdy náročná. Ale je to nesmírně osvobozující.
Jste věřící?
Přiznám se, že jsem věřící po svém způsobu. Určitě ne tak, že bych navštěvovala pravidelně kostely. Ale k těm kostelům. Bylo fantastické, že na té cestě ty kostely jsou otevřené a slouží nejen k tomu, že si tam můžete odpočinout, na chvilku sundat baťoh ze zad a trošku rozjímat. Protože ten hmatatelný cíl je sice Santiago de Compostela, ale hlavním cílem, je návrat zpátky k sobě.
Víte, kolik lidí se na pouť do Santiaga každoročně vydá?
Od roku 2004 se ve Španělsku začala psát jakási statistika, kde se dají vyhledat přesná čísla. Ta se rozdělují, kolik doputovalo mužů, kolik doputovalo žen, kolik z nich šlo pěšky. Kolik jich putovalo na kole. Loňský rok to bylo nějakých asi 280 000 lidí. Popularita poutí stoupá.
Nebojíte se, že tam bude za chvíli k nepohnutí?
Pravdou je, že těch cest do Santiaga vede víc a ta hlavní, nejvíc populární cesta Camino Francés, už je místy přelidněná. Já, pokud můžu doporučit, jsem vždycky vycházela mimo letní měsíce, to znamená ideální je duben, květen, červen a pak eventuelně září, říjen, když nejsou prázdniny a nejsou dovolené.
Popište nám, jak ta značící samolepka vlastně vypadá?
Samolepky, které budou v terénu, jsou žluté na modrém poli velikosti 2 krát 2 centimetrů. A tyto malinké samolepky jsou umístěné na žlutém podkladu a šipce velikosti asi 10 krát 5 centimetrů. S tím, že ta mušle v jejím středu, vlastně značí Santiago de Compostela, ke kterému se právě ty cesty sbíhají. Mušli nosí i poutníci na zádech. Je to svým způsobem velká pomůcka. Protože kdykoliv sejdete z cesty, tak každý místní ví, že jste další poutník do Santiaga de Compostela. Tak vám poradí a pomůžou. Nasměrují vás zpátky.
Vy jste si dnes dala pauzičku. Ale zítra opět vyrážíte na cestu a budete značit, kde konkrétně?
Ráda bych navázala tam, kde jsme skončili, to znamená kousek za Ratibořicemi. A budu pěšky pokračovat směrem ke Kuksu a uvidím, jak ta cesta bude průchozí, jak to půjde. Protože cestou se snažím zastavovat na obecním úřadě, pokud někde vidím, že je otevřená restaurace, tak seznamovat místní lidi s tím, že by bylo fajn, kdyby cestou mohli poskytnout poutníkovi pitnou vodu. Do budoucna mu mohli poskytnout razítko do takzvaného kredenciálu, neboli poutnického pasu, eventuelně poskytnout informace. Kde je třeba toaleta, kde je nejbližší autobusová zastávka, třeba dát i náplast.
Ty samolepky tedy vylepujete na sloupy, na ploty i na domy, když máte souhlas majitele?
Pokud budeme mít souhlas, tak ty samolepky by měly být tak, aby v terénu nikoho příliš neiritovaly, ale přesto aby byly dohledatelné. To znamená, nebudou tak často jako značky Klubu českých turistů, kdy se snažíme jít po jejich trasách. Ale budou k dohledání, to znamená i na plotě, i na pařezu, i na lavičce.
Už jste se setkala i s nějakým odmítnutím? Kdy vám lidé zavřeli dveře před nosem? Nechtěli ani slyšet o takovéto aktivitě?
Přiznám se, že zatím ty ohlasy byly vesměs pozitivní. Pouze jednou přímo ve Zdoňově pán směrem od hranic odmítl, ať se vůbec nepřibližujeme k plotu a jakmile slyšel pouť, asi se zalekl, že to je opravdu nějaká jakoby církevní akce. Takže se zalekl slova pouť a řekl, že tam v žádném případě nemůžu nic připevnit.
V jaké vzdálenosti značení je a podle čeho jej vlastně vybíráte? Protože vy chcete, aby ta trasa vedla i přes některé památky.
Zatím je ta cesta v podstatě vytyčená tak, že navazujeme na poutní cesty, který jdou z Křešova a z Vambeřic, to znamená z Polska. A poutníci svým způsobem hledají nejkratší cestu do Santiaga de Compostela. Snažíme se je na té cestě provést památkami nebo význačnými trasami, ať už to jsou Ratibořice nebo broumovský klášter, Kuks. A navazovat současně na nějaké trasy, obchodní cesty, které tady byly v minulosti. Bohužel už se to nedá stoprocentně splnit, protože se do cesty postaví areál nějaké továrny nebo tam vede dálnice. Takže se hledají alternativy. I teď cestou z Ruprechtic do Broumova jsme narazili po červené značce najednou na pastviny, ohradník pod proudem, zákaz vstupu, býci. A v tu chvíli musíte hledat cestu jinudy.
Trasa má přes východní Čechy 265 kilometrů, kolik už jste vyznačila?
Zhruba stovku. Do budoucna bychom rádi vydali i průvodce té východočeské trasy. Já jsem zatím takový sběratel informací toho, co je potřeba kde s místními doplnit, kde je potřeba ještě něco dovysvětlit. A rádi bychom do konce letošních prázdnin proznačili Královéhradecký a Pardubický kraj. A s podzimem vstoupili do Středočeského kraje a do jednání s dalšími zainteresovanými lidmi na trase.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
