Polární bacil se vyléčit nedá
Tentokrát si Alena Zárybnická pozvala muže, který jako čtvrtý Čech došel na lyžích až na severní pól. Protože tam prý až taková zima nebyla, vypravil se o pár let později i na místa mnohem chladnější. Polárník Václav Sůra.
Že není zima jako zima, si říkám pokaždé, když se probírám fotografiemi z Grónska, Bajkalu, Sibiře či severního pólu. Na teploměrech tam často bývá i o deset stupňů méně, než jsme v Česku vůbec kdy naměřili. Těžko si představit, že takové podmínky budou někoho lákat, přesto se takoví najdou. Václavu Sůrovi stačila jedna výprava na Špicberky a nakazil se chorobou, na kterou ještě nenašel a možná ani nehledá lék, totiž tzv. polárním bacilem.
Jak se žije v mírných zeměpisných šířkách s tímto „polárním bacilem“?
Polární bacil se opravdu nedá vyléčit. Já jsem ho nevymyslel, převzal jsem to od Amundsena. Ten už kdysi prohlásil, že, pokud u člověka propukne tato nemoc, je to neléčitelné. Já jsem prostě ztracený případ. A jak se žije v těchto zeměpisných šířkách? Polárník by se měl stále otužovat, protože pak je tělo na mrazy lépe připravené a lépe je snáší.
Tady ve východních Čechách se „infekce“ šíří poměrně rychle.
Přiznám se, že jsem docela úspěšný „bacilonosič“. Třeba v roce 2010, když jsem si vymyslel, že jako první Češi přejdeme Bajkal, tak jsem potřeboval parťáka. Ono nás takových bláznů tolik není, tak jsem sledoval své kolegy a vybral jsem si kamaráda Pavla Blažka, který žije v Chrudimi. Spolu jsme to úspěšně absolvovali. Další bacil se šířil směrem do Velké Úpy, kde je náš společný kamarád Radek Čermák. Ten se mnou v roce 2011 a ještě s jedním kamarádem vyrazil na severní pól. V roce 2014 to byla poslední moje výprava na Špicberky a byla se mnou žena – Tereza Švecová.
Dá se říct, že za tvou vášeň může jeden Čech moravské národnosti, který se narodil v Zábřehu na Moravě a zemřel v Dawson City na Aljašce?
Ano, Strýček Eskymák byla jeho přezdívka. Jan Welzl v podstatě byla jedna z knížek, kterou jsem si jako dítě, jmenovala se přímo Strýček Eskymák, přečetl. Tam se začaly spřádat moje sny jednou se tam podívat a zažít to. Člověk si má plnit své sny a za tím cílem jsem s oklikami šel. Dnes už téměř dvacet let podnikám výpravy do polárních oblastí.
Vrátím se ke tvé první polární výpravě. Byl jsi tam s legendou českého polárnictví Mirkem Jakešem. Ten se v roce 1993 dostal na severní pól jako vůbec první Čech. To pro tebe byla asi velká zkušenost.
Mirek je opravdu legenda českého polárničení. Já jsem rád a říkám to na svých besedách, že jsem šťastný, že jsem ho zažil, že jsem jeho žák, hrdě se k němu hlásím. Dodnes jsme velcí kamarádi. Já jsem hltal každé jeho slovo. Dodnes mohu říct, že díky Mirkovi jsem se posunul asi o deset let dopředu. Hodně jsme se skamarádili i v osobním životě a Mirek mi prozradil hodně z polárnického know how. Nemusel jsem si na všechno přijít sám. Dneska se už malinko karta obrací. Nyní i Mirek se mnou konzultuje nové části výstroje, které on v začátcích neměl.
Hřebík zasazený do bílého mramoru, na kterém je uzel. Takový suvenýr si z cest nepřiváží domů každý. Václav Sůra ho ale ve své sbírce trofejí má. Stojí na čestném místě?
Stojí na čestném místě v mé pracovně. Já ty hřebíky mám dva. Moje žena mi už zakázala chodit na pól, jestli tam ještě někdy půjdu, tak si ten hřebík nemám brát, protože se na tom špatně utírá prach.
Je to symbol a ocenění toho, že se někdo dostal vlastními silami na severní pól. Chápu to správně?
Chápeš to naprosto přesně a správně. Eskymáci od nepaměti říkají severnímu pólu Velký hřebík. Dodnes nikdo neví, jak poznali, že tam někde uprostřed Severního ledového oceánu je bod, kolem kterého se otáčí Zeměkoule. Je to místo, jak říkám dětem ve školách, kudy prochází ten drátek v tom globusu.
Když ses chystal na svoji první polární expedici, jak dlouho příprava trvala? Jak dlouho jsi četl, diskutoval?
Na Bajkal jsem se chystal asi dva roky. Ty znáš moje svědomité přípravy. Na první pól jsem měl půl roku. Kamarád Viktor Bojarský, světové polárnické eso, vedl v roce 2005 svou 52. výpravu na severní pól. Našemu Klubu cestovatelů přiletěl do Prahy zapřednášet někdy v listopadu o severním pólu. My už jsme se znali. On přišel a ptal se, kdy už spolu půjdeme na severní pól. Já jsem se smál a děkoval za nabídku. Ty cifry byly pro mě tak astronomické a neměl jsem tak silné sponzory. On říkal, že to není problém a že se to nějak udělá. Já jsem tenkrát dostal tak neuvěřitelnou slevu s podmínkou, že si to týden na Špicberkách, kde se ty expedice sletí a připravují, odpracuji. Já jsem začal prvního listopadu shánět alespoň minimální částku, která i tak byla velká. Do toho jsem začal makat, shánět výstroj, informace. Skutečně jsem koncem března odletěl na Špicberky a vyrazil na pól. To byla moje nejkratší příprava na poměrně těžkou výpravu.
Je ještě jedno místo, kam bych se s tebou teď chtěla vypravit, to je Bajkal. Byl to tuším rok 2010. Na svou expedici jsi tehdy cestoval s Pavlem Blažkem. Příprava na expedici trvala velmi dlouho, ale výsledek byl velmi rychlý přechod, 24 dní a 6 hodin a bylo po všem. Je to ale tuším druhý nejrychlejší čas přechodu vůbec.
V té době, kdy jsme vyrazili, skutečně příprava trvala skoro dva roky, byla to kategorie bez podpory a bez asistence. Vysvětlím stručně: co máte na startu, s tím musíte dojít do cíle. Nesmíte nic odhodit, nesmíte se dozásobit a nesmíte přijmout pomoc zvenčí. My jsme nahlásili tuto expedici. Sledovali to i na světových serverech. Já jsem to bral tak, že když mám tu čest být první Čech, který se o to pokusí, tak v nejčistším možném provedení. My jsme v té době byli teprve pátá expedice na světě, která se o to tímto způsobem pokusila. Zajímavé je, že v té době jeden z nejlepších světových ultra maratonců Ray Zahab se rozhodl, že přeběhne Bajkal za deset dnů. Jeho výsledný čas byl čtrnáct dnů, protože skuhral, že s tak drsným klimatickým podnebí nepočítal, že mu to dalo za uši. Kdyby neběžel Ray Zahab, ale to je kategorie profíků, já a Pavel nejsme profesionálové, neživíme se tím, tak jsme byli v podstatě nejrychlejší, ale oni nám přidělili nejrychlejší amatérský čas.
Je ještě jedno místo, které mě moc zajímavá, to je pól chladu. Jsou dva. Na jižní polokouli leží ve východní Antarktidě, v zimě je tam mínus 80 stupňů, v létě mínus deset. Jinak je to na pólu chladu na severní polokouli. V létě se tam údajně, jak se píše v klimatologických tabulkách, teploty dostanou i nad plus 30, v zimě je tam i mínus 70. Václav Sůra se na Ojmjakon vydal samozřejmě v zimě. Ani tam cesta nebyla jednoduchá.
Ten sibiřský pól chladu je trvale obydlený, ten v Antarktidě není. Skutečně teploty v zimě jsou tam strašný, nejnižší naměřená teplota je mínus 71,2 stupně. Oni tam mají každou zimu teploty mínus 65 a celoročně tam žijí. Já jsem se ptal na letní teploty, kdy jim to tam všechno rozmrzne. Oni řekli: „Václave, léto to je strašný. To vše rozmrzne, jsou komáři, ale už v září zase mrzne, takže se to ty dva měsíce dá vydržet. My si opravíme na domech, co je potřeba. Pak už je od září zase pohoda.“
Jaká byla teplota tenkrát?
My jsme tam budili rozruch, který jsme opravdu nečekali. Byli jsme první lidé, kteří tam přišli na lyžích. Zapsali nás do kroniky, přiletěl guvernér, setkal se s námi. Zažil jsem tam největší mrazy s mým kolegou. My jsme tam letěli na jaře, takže jsme si říkali, že ty největší mrazy už pominuly. Taková hranice polárníků na světě pro bezpečné přežití ve stanu, kde nemáte kamna, ale máte dobrý spacák, je magické číslo mínus 50. Tato hranice tam padla asi třikrát. Větší zimu jsem opravdu nezažil. Ty lidi si nás tam straně oblíbili, tahali nás do domů a vyptávali se nás.
Je ještě něco, co tě dostalo, kromě upřímnosti lidí na pólu chladu?
Ano, dostalo mě celé to místo. Budu mluvit o takové negativní věci, kde to vnímání pro mě nebylo pozitivní. Je to nechvalně proslulá silnice kostí, je to jediná cesta, jak se na pól chladu dostanete. Přiletíte do Jakutska a čeká vás tisíc kilometrů sjednanou dopravou, musíte tam autem, nejezdí tam vlak, nejezdí tam autobus, nic tam nelétá. Takže vás sjednaná doprava veze tisíc kilometrů po silnici, kterou nechal vybudovat už Stalin, aby tam mohli zpřístupnit doly na zlato. Ta cesta se budovala za pomoci vězňů z gulagů. Ty lidi vydrželi zhruba rok. Člověk vysílením padl na stavbě a dozorce, když měl údajně dobrou náladu, tak ho zastřelil. Ale munice byla drahá, takže většinou ještě polomrtvého zahrnuli do základů. Proto ten nechvalný název Cesta kostí. Odhaduje se, že je tam kolem dvaceti tisíc pohřbených.
Je nějaká otázka, na kterou bys rád lidem odpověděl, ale ještě se na ni nikdo nezeptal?
Já mám pocit, že se lidi ptají úplně na všechno. Pokud by nezazněla na besedě otázka, jak chodí polárník na záchod, tak bych si řekl, že jsou ty lidi nějaký divný. Nenajdu otázku, která nepadla.
Jednu otázku ti tu nechal můj kolega z České televize Václav Svoboda, který seděl na tvém místě v minulých Záletech. Chtěl se zeptat, jak se vyrovnáváš se zimou, protože on už několikátou zimu trpí mrazem, vánicemi a podobnými neduhy počasí. Ptá se, jestli existuje nějaký jednoduchý recept pro obyčejného Středoevropana, jak se s těmito podmínkami vyrovnat?
Jednoduchá rada je otužovat se, otužovat se, otužovat se. Tělo se na ty zimní podmínky musí připravit, stačí studená sprcha. Uvidíte pak ty zázraky, co to s vámi udělá.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
