Odvaha, invence a vůle, to je kardiochirurgie. V Hradci Králové začnou operovat pomocí robotů

První operace srdce u nás se uskutečnila v roce 1947 v Hradci Králové. Akademik Jan Bedrna v hradecké nemocnici 30. října 1947 jako první v tehdejším Československu uskutečnil úspěšný podvaz otevřené tepenné dučeje a v následujících letech pokračoval v zavádění dalších operačních metod.

Kardiochirurgie ale prošla od dob akademika Bedrny obrovským rozvojem. Například před 30 lety byla doba hospitalizace po operaci srdce běžně 30 dní, nyní jsou pacienti propouštěni domů po týdnu.

Neoperuje robot, operuje člověk. Ale operuje na dálku, je to vlastně telemanipulace.
prof. MUDr. Jan Vojáček, Ph.D.

Prof. MUDr. Jan Vojáček, Ph.D., přednosta Kardiochirugické kliniky Fakultní nemocnice Hradec Králové hovoří na téma historie a současnost operací srdce. A robotické operace. Vy jste si na konci roku na vaší klinice připomněli jeden velký historický milník.
My jsme na sklonku minulého roku slavili významné výročí. Bylo to 70 let československé kardiochirurgie, protože první operace srdce byla provedena v bývalém Československu před 70 lety a bylo to právě v Hradci Králové. Bylo to provedeno akademikem Bedrnou a jsme na to pyšní.

prof. MUDr. Jan Vojáček, Ph.D., ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Takže Hradec Králové byl prvním místem, kde se srdce v tehdejším Československu operovalo?
Byli jsme opravdu první. Jsme na to právem hrdi. Byl to právě profesor Bedrna, který v roce 1947 provedl uzávěr otevřené tepenné dučeje. Patří mezi zakladatele československé kardiochirurgie. On také jako první vlastně založil v roce 1947 kardiochirurgické centrum. Kromě toho, že jako první operoval srdce, tak má další priority, a to velmi významné. V roce 1951 provedl první operaci plicnice a zejména v roce 1951 rovněž začal provádět, a to ve velkém, operace mitrální stenózy.

Jak to bylo tenkrát na tehdejší medicínské znalosti a zkušenosti vlastně z jeho strany odvážné?
Bylo to velmi odvážné. Já si to, upřímně, nedovedu vůbec představit. Chtělo to obrovské osobní nasazení, prostě silnou vůli. Byl také ve správný čas na správném místě. Byla to souhra okolností a je to prostě významná osoba, ale nejen pro kardiochirurgii. On už si v té době uvědomoval význam superspecializace. Z dnešního pohledu to byl jistě vynikající manažer. Kromě toho, že to byl vynikající lékař a vědec a pedagog a obklopil se správnými lidmi, které potom superspecializoval třeba na obor neurochirurgie. Jeho následovník, akademik Petr, zakladatel hradecké neurochirurgické kliniky, profesor Procházka, zakladatel hrudní chirurgie, urologie a tak dál, a tak dál.

Jan Bedrna u operace|foto: Databáze Kardiochirurgické kliniky

Tenkrát se tedy díky jemu ti ostatní lékaři v republice učili od něj a od hradeckých kardiochirurgů?
V roce 1951, kdy on jako první zavedl ty operace mitrální stenózy, se sem skutečně sjížděli kardiochirurgové nejen z Československa, ale z celé Evropy. A on také vyjížděl se svým týmem třeba na Slovensko, kde jako první provedl společně s akademikem Šiškou první operaci srdce na Slovensku.

Co tenkrát při těch operacích srdce bylo takovým největším úskalím? Přece jen ty metody určitě nebyly tak propracované, všechno se vyvíjí neuvěřitelným způsobem.
Byly to úplně dřevní doby. Uvědomte si, že v tom roce 1947, ale ani v roce 1951, neexistoval mimotělní oběh. To byly operace na zavřeném srdci. Neměli technologie, neměli vyšetřovací metody, čili byli odkázáni na poslouchání srdce, aby si stanovili diagnózu. Mimotělní oběh přišel až v roce 1953, byl poprvé uveden do provozu doktorem Gibbonem v USA. A to byl, dá se říct, vlastně začátek moderní kardiochirurgie. Toho se akademik Bedrna dožil, ale nikdy ho nepoužil. Ten byl poprvé použit v Brně a on pak zemřel poměrně záhy v roce 1956.

Operace srdce|foto: Databáze Kardiochirurgické kliniky

Když se podíváte na ten vývoj od dob akademika Bedrny do současných dní. Jak se kardiochirurgie proměnila?
Tak za tu moji éru samozřejmě dramaticky. Ale ne tak dramaticky jako v těch úvodních letech. Jak jsem říkal, v roce 1953 se poprvé použil mimotělní oběh doktorem Gibbonem, on ho použil pouze třikrát a všechny ty tři operace skončily neúspěšně. On potom na tu činnost rezignoval, ale ten princip vymyslel. Byli další následnovníci a v USA potom zejména na Mayo Clinic se začal už rutinně ten mimotělní oběh používat. To umožnilo, že se začaly operovat vrozené srdeční vady a chlopenní vady. V roce 1960 se poprvé uskutečnila náhrada chlopně, a to odstartovalo obrovský rozvoj. Opět v USA doktor Harken poprvé nahradil v roce 1960 aortální chlopeň a mitrální chlopeň. V témže roce Nina Braunwald, pozor, bylo jí pouze 33 let, kdy ona sama vymyslela umělou chlopeň, kterou implantovala. Je třeba říci, že ta první operace skončila špatně, pacient zemřel. Ale ona hned následující den operovala znovu a ta operace už proběhla dobře.

Neuvěřitelné, takže obrovská odvaha těch lidí.
Obrovská odvaha, invence a vůle. Něco naprosto nepředstavitelného.

Miniinvazivní operace_mitrální chlopně|foto: Databáze Kardiochirurgické kliniky

Když se podíváme na současnou dobu. Před vámi je v roce 2018 také takový mezník na klinice kardiochirurgie. Začnete operovat za pomocí robotů.
Kardiochirurgie je dnes na skutečně vysoké úrovni, technologicky i technicky. A my jsme schopni ty operace provádět s velmi dobrými výsledky ve smyslu nízké mortality, nízké úmrtnosti. A to i přesto, že ty operace jsou prováděny u vysoce rizikových a mnohdy velmi starých pacientů. Proč je tomu tak? Je tomu tak proto, že ta kardiochirurgie se stala zcela rutinní a standardizovanou procedurou. Jsou zde vysoce dedikované a specializované týmy lékařů a sester, kardiochirurgů, anesteziologů, obsluhy mimotělního oběhu, čili to všechno vede k tomu, že my jsme schopni ty výkony provádět s velmi nízkým rizikem. Dnes je také samozřejmě trend ty výkony provádět, řekněme, takovou méně zatěžující metodou, my tomu říkáme méně invazivní výkony. Tento trend se dá pozorovat ve všech chirurgických oborech a týká se to i kardiochirurgie. Méně zatěžující výkony se provádějí z šetrnějších přístupů, z velmi limitovaných přístupů a ty pacienti z toho mají benefit v tom smyslu, že je tam nižší riziko komplikací, kratší doba hospitalizace, rychlejší návrat do normálního života, lepší kvalita života. To se týká i té robotické chirurgie. To je něco, co plánujeme od letošního roku. Já doufám, zatím tomu všechno nasvědčuje. Je třeba říci, že v Hradci Králové je velmi dobře fungující robotické centrum. My máme poslední generaci robotického systému a v tuto chvíli už je tam fungující urologické pracoviště, chirurgické pracoviště. A my bychom do toho měli vstoupit v letošním roce.

Jen tak pro představu. Takže chirurg ovládá robotická ramena, ale stejně pořád operuje on, není to jen robot.
Neoperuje robot, operuje člověk. Ale operuje na dálku, je to vlastně telemanipulace. Robot je trochu zavádějící výraz, kdy operatér není přímo u pacientova těla, ale je u takzvané konzole a pomocí ní má dokonalé 3D zobrazení a ovládá tu operaci velmi intuitivně. Jako z nějaké počítačové hry si to můžete představit, ta robotická ramena.

prof. MUDr. Jan Vojáček, Ph.D., ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové s Jakubem Schmidtem|foto: Milan Baják

Mě vždycky zajímalo, pane profesore, a to už je má poslední otázka, jestli vám tam na těch sálech, jak vidíme třeba v amerických filmech, hraje nějaká muzika? Pouštíte si hudbu?
Někdo z nás si pouští muziku, někdo z nás ne. Já to příliš rád nemám, protože si myslím, že kardiochirurgický operační sál je místo, kde se všichni musí maximálně soustředit.

Říká profesor Jan Vojáček, přednosta Kardiochirurgické kliniky Fakultní nemocnice Hradec Králové. A přejeme hradecké kardiochirurgii minimálně tak skvělou budoucnost, jako bylo těch uplynulých 70 let.