Novinář Jakub Szántó: Je naší prací dávat superhrdinům jména

V roce 2005 získal doktorát v oboru mediální dějiny. Jako reportér pracuje od roku 1999, začínal na Nově a v roce 2006 přešel do České televize. Byl prvním stálým zpravodajem na Blízkém východě.

Co ze zkušeností, které jste nabyl v soukromém médiu, je nejdůležitější pro práci v médiu veřejné služby?

Bude znít divně, ale svým způsobem to je skromnost a pokora. Pro komerční televizi zkrátka zahraniční zpravodajství není stále ještě primární. Pokud se nedějí velké věci jako teď, bývají svým způsobem páté kolo u tříkolky, takže vážnost a jistá vnitroredakční prestiž, ale zároveň ta vybavenost je úplně jiná.

Když jsem přišel do České televize, která najednou má za prvé své zahraniční zpravodaje, což je klíčová komponenta úspěšného zpravodajství, zároveň má všechny důležité agentury, má svoje střižny, má svoje vlastní oddělení a archiv, tak to bylo něco, nač jsem nebyl zvyklý.

Nebylo zvykem, aby zpravodajové nebo reportéři TV Nova vyráželi na cesty. To se začalo dít, když jsem tam přišel, začali jsme se to učit.

Novinář a někdejší blízkovýchodní zpravodaj České televize Jakub Szántó se svou knihou Za oponou války|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas, Český rozhlas

Je jedna věc, kterou říkáte: „Zbavit válečnou novinařinu falešné romantiky. Je to v jistém smyslu práce jako každá jiná, kterou dělají lidé s obyčejnými starostmi a chybami. Nejsme žádní superhrdinové. Dokonce jsme na toto označení alergický.“ Vysvětlíte to?

Každý zaměstnanec záchranné služby, ať už je to lékařka, řidič sanitky, každý hasič, každá ukrajinská vojačka, paramedička, každý voják v ukrajinské armádě a v řadě dalších, které bojují ve srovnatelné válce je nesrovnatelně blíže tomu, aby byl nazýván hrdinou a superhrdinou. Těch lidí je spousta a nemívají jméno, já si myslím, že mimo jiné je naší prací, abychom jim ta jména dávali.

My jsme pozorovatelé, hosti, jsme lidé, kteří mají možnost se tam někde objevit, pravda za cenu vlastního nebezpečí, pak se ale vracíme bezpečně zpátky. Ti lidé, které je třeba opěvovat, oslavovat, obdivovat, jsou ti, o kterých píšeme, nikoliv autoři. Neberte to, že tady hraju nějakou falešnou skromnost. Nás každého těší nesmírně, když nás někdo potká a děkuje za naši práci.

Míst, kde jste točil je bezpočet, děláte si čárky? Vedete si statistiku?

Já jsem spolu se studii a s prací a s pobytem v Sovětském svazu, když jsem byl dítě, strávil deset let svého života v zahraničí, takže si vést, jak dlouho jsem strávil někde reportážemi, by bylo nadbytečné. Je tam jedna taková věc, donutily mě děti, že jsme si pořídili velkou nástěnnou mapu světa, kam zapichujeme vlaječky různých barev. Já neustále dostávám vynadáno, že těch zelených vlaječek, což je moje barva, je zdaleka nejvíce a je třeba, abychom doplňovali žluté, což jsou ty rodinné. Já jsem spíše v mnoha zemích strávil hodně času nebo se do nich opakovaně vracím.

Poslední otázku klade umělá inteligence: Kdybyste měl napsat článek o tom, jak se stát dobrým novinářem, jaké by byly tři nejdůležitější tipy, jinými slovy tři vlastnosti, které by měl mít dobrý novinář?

To není vůbec špatná otázka. Umělá inteligence mě trochu děsí. Rozhodně je to ale pracovitost, zvědavost, bez té se ta práce dělat nedá, a pak bych řekl pravdomluvnost, protože prací novináře je především hledat pravdu a zprostředkovat ji v nějaké kondenzované podobě pro diváka, čtenáře nebo posluchače.

Jak postupoval při psaní knihy Za oponou války? A jak vnímá jeho žena práci zahraničního zpravodaje? Poslechněte si celé Zálety.