Legenda českého kresleného vtipu Lubomír Lichý: Nápady létají vzduchem a jde jen o to, kdo je uchopí
Včera byl apríl, Den bláznů a žertíků. Náš dnešní host ale bere humor smrtelně vážně, a to už úctyhodných 80 let. V rozhlasovém studiu vítám legendu českého kresleného vtipu, výtvarníka, ilustrátora a také muzikanta Lubomíra Lichého.
Jste spíš skřivan nebo sova? Bude se dobře povídat?
Nevím, podle hlasu bych řekl, že bych potřeboval ještě tak tři hodiny mluvit s manželkou o něčem velmi důležitým, abych se dostal do formy. Ale upřímně řečeno, teď po ránu se nejlépe kreslí a přitom nepotřebuji žádné mluvení. Ovšem musí tady být nápady, které už přišly.
Upřímně řečeno, po ránu se nejlépe kreslí a přitom nepotřebuji žádné mluvení. Ovšem musí tady být nápady, které už přišly.
Lubomír Lichý, výtvarník, ilustrátor a muzikant
Vy jste se narodil na Štědrý den, možná i proto jste se svým humorem tak neobyčejně štědrý. Jak to děláte, že vás chuť glosovat svět kolem nás a rozesmávat lidi stále neopouští?
Jak to bylo s tím Štědrým dnem, na to byste se musela zeptat mých rodičů. Nevím, jestli se tenkrát už plánovalo, ale tak to vyšlo. A upřímně řečeno, má to jednu obrovskou výhodu. Za celý život ani jednou, když jsem pracoval a byl v zaměstnání, tak jsem nikdy nemusel s kolegy slavit narozeniny. Nemusel jsem se starat o chlebíčky, aby byly opravdu dobré, aby mě někdo nepomlouval, že jsem dal málo, nebo že je trumfuji a dávám moc. Je to lepší.
Čtěte také
Jak je možné, že vás humor neopouští ani letech? Je potřeba si to nějak udržovat?
Upřímně řečeno, opravdu se divím, že mě humor neopustil.
Je pro karikaturistu a kreslíře 2. duben dnem zaslouženého klidu po tom 1. dubnu, čili aprílu?
Víte, že jsem včera na apríla zapomněl? Úplně. Z nikoho jsem si neudělal legraci. Možná, že to je způsobeno tím, že se moje žena narodila 1. dubna.
Ona si vás prý ulovila. Jak to bylo?
Skutečně mě ulovila. My jsme tenkrát hráli, to jsem ještě nekreslil, kreslit jsem začal až později. A ten její upřený pohled. Já jsem hrál na baskytaru, protože na kytaru jsem neuměl tolik, aby mi ji strčili do ruky. Baskytara měla čtyři struny. Ale první baskytara, kterou jsem si koupil, vymručel na rodičích, tak měla šest strun. Tak jsem spadl z bláta do louže. No a mezi námi přeskočila nějaká chemie nebo co to je. Co to je mezi mužem a ženou? A já jsem to dost nelibě nesl, ona mi stále připomíná, že jsem se na ni mračil a vůbec jsem nechtěl spolupracovat. Byl jsem naprosté dřevo v tomto směru. Ale myslím si, že poměry se změnily. Člen tlupy lovců mamutů popadl ženu konkurenčního kmene, nebo z konkurenční jeskyně, za vlasy a odtáhnul si ji, aby byli spolu, protože potřeboval obměnit genetický fond. A dnes to je jinak, genetický fond se obměňuje také, ale role se prostě obrátily.
Český národ se nenechá připravit o humor. Ale humor jako disciplína se vytrácí. Časopisy nikdo nepotřebuje, papírová kultura jde do kytek.
Lubomír Lichý, výtvarník, ilustrátor a muzikant
Traduje se, že vaše úplně první výstava proběhla už ve třech letech na sádře vaší zlomené nohy. Viděli už tehdy doktoři váš talent, který byl už tolikrát oceněný?
Já se vlastně na to už nemám koho zeptat, protože nevím, jestli jsem nohu zlomenou měl, nebo ne. To mě vyklopil můj děda ze sáněk do sněhu, údajně, tak mi to říkala mamka. A došlo k něčemu, že mi nohu museli dát do sádry a já ji počmáral. Všichni tenkrát jasnozřivě říkali, z tebe bude umělec, chlapče.
Čtěte také
Váš první vtip byl publikován v roce 1970. Když se na něj podíváte dnes, kreslil byste ho jinak? Udělal byste vůbec něco jinak?
Ten nápad bych nakreslil stejně, myslím myšlenku, ale linka by byla rozhodně jiná. Když se dívám na své první kresby, nebo kresby staré 10 či 15 let, možná bych musel jít ještě dál, tak je mi z toho špatně. Bez sebekritiky to ale nejde, je to zdravé. Tak rostete.
Jste hrdým Hradečákem, mají vaše postavičky v sobě kousek něčeho konkrétního, třeba lidi, které potkáváte v ulicích města? Může se tam někdo najít?
I kdybych přemýšlel o nějakých konkrétních lidech, tak bych byl nerad, aby se to dozvěděli. Ale inspirace je vždy, to je o životě.
Nebojíte se, že se humor z naší české společnosti vytratí?
Nemyslím si, že se český národ nechá připravit o humor. Už Heydrich, ale toho nebudu vzpomínat, říkal, že Češi jsou smějící se bestie. Myslím si, že to nám zůstane. Ale humor jako disciplína se vytrácí. Humoristické časopisy nikdo nepotřebuje, zanikají, také ilustrované knížky. Vůbec papírová kultura jde do kytiček.
Čtěte také
Nevykrádáte po těch letech sám sebe? Přichází opravdu stále nové a nové nápady?
To je otázka. Já nejsem schopen tohle zodpovědět. Ale určitě někdy přijde nápad, protože ty létají vzduchem. A je jen otázkou, kdo je kde uchopí.
Co vás naposledy rozesmálo?
Čtu teď knížku od amerického autora, který zemřel snad v 27 letech, spáchal sebevraždu, protože byl neúspěšný. Ale pozor, ta knížka je humorná. Jmenuje se Spolčení hlupců. Odehrává se to v New Orleansu, kde maminka vychovává syna, který váží snad 150 kilogramů, možná i víc. Je to absolvent vysoké školy, má i dva doktoráty a také velice zvláštní názory na svět a na politiku. Je tam spousta legrace.
Kdo by měl chuť vidět vaši výstavu, tak má šanci v knihovně na Moravském Předměstí v Hradci Králové až do konce května. My děkujeme, že jste si našel čas i na posluchače Českého rozhlasu Hradec Králové. Ať vám kytara ladí a tužka stále skvěle kreslí.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
