Už 70 let rozdává Hradecká cimbálová muzika radost ve městě, kde se daří swingu a velkým big bandům
Nejen na Moravě se cimbálovkám daří, ale i u nás ve východních Čechách působí Hradecká cimbálová muzika a hraje tu už neuvěřitelných 70 let. K oslavám se chystá velký koncert, na který vás pozveme. Ale probereme i další záležitosti kolem Hradecké cimbálové muziky s uměleckým vedoucím souboru a cimbalistou Pavlem Maťátkem.
Kdo Hradeckou cimbálovou muziku před těmi 70 lety založil, jak to tenkrát bylo?
Cimbálovou muziku založil Eduard Novotný, člověk, který hrál folklór v Ostravě, v cimbálové muzice Vysoké školy báňské. Přiženil se do Hradce Králové a měl velkou touhu a stesk po folklóru, takže v závodním klubu ZVU našel pár nadšenců a založil tady cimbálovou muziku. Naučil je tahat smyčce, jak se říká. A soubor funguje dodnes.
To je neuvěřitelné, 70 let přežila cimbálovka ve městě, kde se dařilo spíše swingu. Tady hrály velké big bandy a jsou tu pořád. Dechovce se tady také dařilo a i cimbálovka si zde tedy našla své místo. To vás musí těšit, ne?
Mě to obrovský těší. Hlavně to fungovalo opravdu v přátelském prostředí, bylo to rodiny, ti lidé se navštěvovali, trávili spolu dovolenou, co nám vyprávěli. Takže se snažíme fungovat podobně, skoro stejně pokračovat. Ale doba je samozřejmě jiná, než tenkrát.
V novodobé éře jsme získali v Rožnově pod Radhoštěm ocenění laureáta festivalu. Takže Čecháčci, jak říkají Moraváci, to vyhráli.
Pavel Maťátko, umělecký vedoucí Hradecké cimbálové muziky
Vy jste nastoupil do souboru v roce 1994. Hrál jste ještě s některými zakládajícími členy?
Ano, hrál. Díky tomu, že jsem byl už také v dětském souboru Kvítek v té době, kde dětskou muziku vedl Jaroslav Šedý, který byl uměleckým vedoucím cimbálové muziky. A potom najednou nastal den, kdy u nás zazvonil na zvonek se slovy, nechcete si s námi zahrát?
A jsme si šli s bratrem zahrát. Vy máte totiž bratra Petra, který hraje v cimbálovce na kontrabas. A vy hrajete na cimbál.
Hraji na cimbál, ale původně jsem hrál na housle.
Dá se nějaká éra pro hradeckou cimbálovku nazvat zlatým věkem? Vím, že například v roce 1958 zvítězila v Bratislavě na celostátní soutěži.
To byl zlatý věk, ano, když vyhráli celostátní soutěž. To je úžasné a závidím jim to. Ale i my jsme teď v oné novodobé éře získali také v Rožnově pod Radhoštěm ocenění laureáta festivalu. Takže Čecháčci, jak říkají Moraváci, to de facto vyhráli.
To svědčí o tom, že muziku děláte asi skvěle.
Ne, my hrajeme jen od srdce a s láskou, to je celé.
Na co byste zavzpomínal v té vaší éře od roku 1994? Jezdilo se třeba také na zájezdy či festivaly do zahraničí?
Stará parta jezdívala do Francie, my jsme akorát navštívili v polské Wrocłavi českou ambasádu, kam si nás pozvali, ale jinak zahraničí už moc nevyhledáváme, jezdíme spíše po našich českých krajích. Jezdívali jsme na festivaly, teď už to jsou spíše koncerty nebo hraní při různých příležitostech. Ani plesů už není mnoho, samozřejmě Královéhradecký městský ples, na tom jsme pravidelně.
Jakou hudbu rád posloucháte třeba v autě v rádiu? Posloucháte spíše mluvené slovo, nebo si pustíte také cimbálovou muziku?
Rád si pustím cimbálovku, ale jinak jsem odkojen starým, poctivým hardrockem. Táta ho do nás hustil horem dolem. Chtěl z nás mít metalisty a rockery. Ale hudbu jsme přijímali opravdu ze všech stran. A s cimbálovkou jsme začali vystoupením bez toho, aniž bychom ty písničky znali, takže taková ta správná lidová škola. Pan Šedý jen řekl, tady jsme, tak si sedni, poslouchej a hraj. Žádné noty neexistovaly. To jsem měl v ruce ještě housle. Začal jsem následně chodit na zkoušky a postupně jsem pak začal zastávat i post primáše. To je první houslista, který de facto řídí vystoupení tak, aby muzika fungovala jak má.
Na ZUŠ Střezina v Hradci Králové učím obor cimbál v lidové hudbě. Děti jsou úžasné, baví mě to s nimi. Jsem moc rád, že to funguje.
Pavel Maťátko, umělecký vedoucí Hradecké cimbálové muziky
Jako má orchestr dirigenta, tak vy máte primáše.
Tak. On udává tempo, dělá změny v písničkách. Najednou nám řekne změnu a my musíme reagovat, nedá se nic dělat, tak to je.
Kdy jste se rozhodl, že budete hrát na cimbál? Jaký to byl přerod z houslisty na cimbalistu?
To přišlo někdy v roce 19998. Skončila cimbalistka a najednou nikdo nebyl. A Hradec prostě jen tak neseženete cimbalistu. Tak jsem si za to sednul a začal jsem do toho tlouct, postupně, jako samouk. A je to tedy peklo, dodnes. Hledal jsem si tóny, hledal jsem styly, konzultoval jsem to potom samozřejmě na festivalech s kamarády z různých souborů. Rozebíral jsem všechny podněty, kolegové cimbalisté mi pomohli.
Kolik má vůbec strun takový cimbál?
Velký má 133 strun. A vy musíte vědět, kam jít s tou paličkou, jejíž konec je obalen vatou. To dělá ten zvuk. Ovšem ty obalené paličky jsou samozřejmě různé, máte doprovodné paličky nebo sólové. Já mám tři páry paliček a na každou písničku bych měl používat jiné, podle stylu hraní.
Sešla se nás skvělá parta, lidsky i hudebně si rozumíme velice dobře. A to je při muzice důležité. Baví nás to a parta je základ.
Pavel Maťátko, umělecký vedoucí Hradecké cimbálové muziky
A dnes už jste také učitel, který předává zkušenosti dětem na ZUŠ Střezina v Hradci Králové. Od září tam vyučujete obor cimbál v lidové hudbě.
Ano, povedlo se. A zájem je, hned nastoupily čtyři děti, v pololetí pak ještě páté, takže jsme založili malou cimbálovou muziku, z čehož mám obrovskou radost. Děti jsou úplně úžasné, baví mě to s nimi. Jsem moc rád, že to funguje. Oni začínají na malém cimbálku a zhruba v pátém ročníku pak přecházejí na velký. Ale je to moc důležité, abychom měli pokračovatele, je to velká zodpovědnost. Já tady nebudu věčně a někdo musí pokračovat.
Jak často se s Hradeckou cimbálovou muzikou scházíte a zkoušíte?
My zkoušíme převážně na vystoupeních. Ale samozřejmě před koncertem děláme zkoušky, nebudu tvrdit, že tam půjdeme hned na první dobrou. Ale jinak opravdu kolikrát někdo přinese písničku, mně se tohle líbí, zahraje melodii, řekneme si, co to je za styl a jdeme to zkusit přímo na vystoupení. Ono si to nějakým způsobem sedne. To mě právě na tom baví. Že se nás sešla taková skvělá parta, lidsky i hudebně si rozumíme velice dobře. A to je při muzice důležité. Baví nás to a parta je základ.
Repertoár se také jistě rozšiřuje, protože dnes už to není jen o klasických moravských a lidových písničkách.
To máte pravdu. Budu upřímný, když za námi někdo přijde, že chce Vínečko bílé nebo Za tu horu a já nevím, co všechno, tak se nám občas otvírá kudla v kapse, jak se říká. To jsou prostě zažité písničky, ale muziky už to občas i nenávidí. Protože jsou opravdu tisíce nádherných lidových písní.
Tak pojďme pozvat na koncert, kterým dodatečně oslavíte svoji sedmdesátku z minulého roku.
Koncert bude 18. dubna od 18. hodin ve Velkém sále hradeckého Adalbertina. Program bude zhruba na hodinu a půl, pořadem bude provázet Michal Horák. A samozřejmě potom bude jistě nějaká afterparty.
Pozvali jste třeba i bývalé členy, kteří už s vámi nehrají?
Měly by s námi vystoupit tři bývalé zpěvačky. Ale to jsou ještě v uvozovkách mladší ročníky. Ale všichni stárneme. Doufám, že se povede a přijde i zpěvačka Eliška Součková. Ta má 90 let. Nedávno jsem s ní mluvil po telefonu a posílala mi i fotku po WhatsAppu, takže zvládá i techniku. Budeme moc rádi, když se na koncertě objeví.
Takže v sobotu 18. dubna od 18:00 v hradeckém Adalbertinu, ať se koncert povede. Pavel Maťátko, umělecký šéf Hradecké cimbálové muziky, byl naším hostem. Ať vám to hraje a klape.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
