Můj život se 'zuškou'. Pavel Kováříček za 35 let v čele ZUŠ v Rychnově nad Kněžnou vychoval tisíce dětí

27. listopad 2017

Dnes se za hudbou podíváme do Rychnova nad Kněžnou, kde stál v čele tamní Základní umělecké školy celých 35 let pan ředitel Pavel Kováříček.

35 let v čele ZUŠ. To už je hodně dlouhá doba, viďte?
Je to moc dlouhá doba, ale musím říci pocitově, že je to tak 17 roků, tedy polovina.

Dočetl jsem se o vás, že vy jste to tenkrát v tom roce 1982 viděl jen tak na nějaké 3 až 4 roky v křesle ředitele. A pak z toho bylo 35 let.
Ano, je to tak. Byl jsem mladým učitelem, chtěl jsem učit, to byla vždy moje veliká láska. A jsem rád, že i jako ředitel jsem se celkem jako učitel udržel. Tenkrát bohužel předčasně zemřel pan ředitel Kubíček a bylo zapotřebí najít na jeho místo nového ředitele. A vybrali mne. Plány a vize byly veliké. A stalo se z toho těch 35 let.

Vy jste učil na housle a na violu?
Ano, housle a viola. Řekl bych, že pocházím z muzikantské rodiny. Musím začít u dědečka ve Voděradech, což je vesnička mezi Opočnem a Rychnovem nad Kněžnou. Dědeček byl vesnický, ale velice dobrý varhaník, měl ve Voděradech sbor i orchestřík složený z tamějších zemědělců a řemeslníků. A můj tatínek potom vystudoval pražskou konzervatoř, obor varhany. Byl to taky varhaník.

Pavel Kováříček s orchestrem Orecchie grandi ve Vatikánu

Vybavujete si, když jste jako malý kluk stál na kůru, kde hrál váš dědeček nebo tatínek? Varhaníky jsem vždycky neuvěřitelně obdivoval. Jak oni dokáží na ten hudební nástroj hrát celým tělem. Navíc u toho měnit v rychlosti rejstříky.
Ano, varhaníci jsou úžasní. Tam je spojena muzika ještě s technickou zdatností i stavbou varhan. To je opravdu takový samostatný krásný obor. Je zajímavé, že u dědečka ve Voděradech si spíš vzpomínám ani ne na dědu, jako na ty muzikanty kolem. Já pořád vidím ty upracované ruce a ty malinké housličky v těch mozolnatých rukou. S obdivem jsem vždy sledoval, že ti pánové mohli na ty nástroje vydat nějaké zvuky. Ale hráli a v očích měli jiskru, což bylo úžasné. Hrálo s obrovským nadšením.

Takže vás to chytlo, to zapálení pro tu hudbu, přešlo vlastně z dědečka a z tatínka na vás. A pak jste začal chodit do Lidušky?
Ano. Do Lidové školy umění v Opočně. A tam, jak to bývá u každého muzikanta, je obrovské štěstí na kantory, na lidi, s kterými se setkáte. Ale to není jen u muzikantů. Já myslím, že to platí všude. I u dějepisu a fyziky. Prostě u těch dětí to musí jakoby zajiskřit. A pak zažehnout ten oheň. V Opočně bylo obrovské štěstí, tam byl báječný houslista pan Karel Růžička. A rok jsem měl štěstí, že jsem chodil k paní Anně Cerbouskové, která byla učitelkou velkého houslisty Václava Snítila, to Hradečáci jistě budou znát velice dobře. On učil na akademii také Pavla Šporcla i pana Svěceného. Všichni pocházeli z jeho třídy.

A pak jste tedy šel na konzervatoř.
Ano. To bylo další krásné období, to byla Kroměříž. A co říci o Kroměříži? Je to úžasné město, je tam klid. A měl jsem opět štěstí na učitele. Rok mě učil pan profesor Karel Janeček, ale hlavně pan doktor Masařík, což byl člen Zlínské filharmonie. A opět báječná a krásná léta.

Pavel Kováříček s rytmickou skupinou v Opočně  (s kytarou)

Pak jste se dostal zpátky do rodného kraje, do Rychnova nad Kněžnou. To byl rok 1977. Tenkrát Lidová škola umění sídlila ještě v Chudobinci?
Ano. Ale nikoliv v tom Zilvarově. Rychnov měl dva chudobince, my jsme byli v tom druhém.

Čím je člověk starší, tak si pořád víc to své dětství připomíná a rád na něj vzpomíná, viďte?
Ano. Nejen na dětství, ale na lidi, s kterými se v životě setkal a které měl možnost poznat a kteří ovlivnili jeho život. Já bych rád připomenul právě setkání díky Hudební mládeži a panu Františkovi Kovaříčkovi, osobní setkání s takovými velikány jako byl Rafael Kubelík, Rudolf Firkušný, paní Zuzana Růžičková. Hudební mládež měla ve vínku jednu důležitou věc. Nejen kvalitní techniky zdatné kumštýře, ale osobnosti, lidskou stránku věci.

Vy jste nikdy neuvažoval o kariéře hudebního houslového virtuóza, koncertního mistra?
Ambice určité byly, ale sám razím názor, že by měl mít člověk v životě srovnané priority. A pro mě byla nejdůležitější rodina. S manželkou jsme se znali poměrně dlouhou dobu a to byl takový vůdčí směr v mém životě. A opravdu to profesionální hraní by rodinu moc ovlivňovalo. A spíš negativně.

Pavel Kováříček s mistrovským nástrojem Tomáše Pilaře

Když už jste tak dlouho vedl rychnovskou Základní uměleckou školu, tak se určitě nabízí i jisté srovnání toho, jak se učilo tenkrát, jak to vypadalo a jak to vypadá dnes? Je tam nějaký posun?
Je. A musím říci, nedovedu to srovnat úplně všude na všech školách, ale na té naší rychnovské musím vzdát čest a velikou pochvalu i vděk učitelům, s kterými jsem učil. Protože učí způsobem, že děti do školy chodí rády a něco se naučí, chtějí samy. Je to přirozená cesta. Není to žádné "musíš, musíš".

Asi se nedá spočítat, kolik těch dětí jste za ta léte vychoval?
To by byly tisíce dětí. Opravdu nevím.

Základní umělecké školy nám závidí po celém světě. V tom dětství se zažehne láska k hudbě.
Řekl bych, že to není jen to zažehnutí směrem k hudbě, ale je to i nabytí spousty dobrých vlastností, které potřebujete v životě. To znamená pravidelný trénink, přeci jen to musí překousnout v tu chvíli a dát těm housličkám přednost před fotbalem. A ta pravidelnost, ta se zúročí v životě. Moc. A to je jedna z věcí, která se mi líbí v současné době. To dříve nebylo. Máme mnoho dětí, které maturují s vyznamenáním, jdou na jiné typy škol. Jedna z mých žákyň dělá jadernou fyziku. Když končila u nás ve škole, hrála báječně jak na housle a k tomu ještě dělala vynikajícím způsobem klavír a do Hradce jezdila na hoboj. Takže to mluví za vše.

Pavel Kováříček ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem

Vy už teď nejste ředitelem, už jste na odpočinku. Co s tím volný časem? Spousta zájmů vás čeká. Já jsem četl, že máte včely.
Ano. A největší láska, to jsou ty priority, rodina, manželka, děti, láska k přírodě a kantořina.

My vám moc děkujeme za tu spoustu dětí, které jste vychoval a do kterých jste tu lásku k hudbě vložil.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související