Marek Dobrodinský: Zdravý selský rozum

24. srpen 2014

Zní to jako fráze a slýchávám to spojení často. Používat zdravý selský rozum. Ale víme ještě, co to vlastně je? Měl jsem to štěstí, že jsem se kdysi setkal s člověkem, který tenhle pojem naplňoval úplně stoprocentně.

Jak jsem vám už nedávno vyprávěl, měli jsme kdysi chalupu na Slovensku v malé osadě o šesti staveních téměř na samotě dva kilometry za vesnicí. Žil tam starý sedlák, pán, který ještě na konci sedmdesátých let soukromě hospodařil s voly, kravami a kosou. Uměl číst a psát, to ano, ale jinak byl nejdál za první světové války na frontě v Itálii a od té doby jen párkrát ve třicet kilometrů vzdálené Nitře. Neměl televizi, nečetl noviny, ale jeho přehled o tom, co se kolem děje, mu mohl kdekdo závidět.
Protože to byla oblast, kde za války působili partyzáni, nedaleko byl legendární vypálený Skýcov, vzpomínal občas i na válku. Místní partyzánům pomáhali, a když přišli do vesnice Němci, rozvěsily dole babky prádlo, tak aby se partyzáni stihli včas schovat. Ale chování vojáků hodnotil Gazda - jinak se mu neřeklo, stručně: „Jáj, keď prišli Nemci, všetko brali, ale zaplatili, ale keď prišli Rusi, všetko pobrali a nezaplatili nyšt!"
Vždy večer v deset hodin si naladil Hlas Ameriky a poslouchal. Nic jiné ho nezajímalo. Když vypukly v osmdesátých letech stávky v Polsku a byla založena Solidarita, měl Gazda, na rozdíl od mnoha lidí i v Praze, kteří tvrdili, že Poláci jsou lenoši a stávkují, protože se jim nikdy nechtělo dělat, tak on měl jasno. Celé to shrnul jedinou větou: „Oni štrajkujú, lebo tam nestejú tých Rusov!"
Problémy mu trochu dělalo zaměstnání mého táty. Byl totiž dirigent. A když se ho Gazda vyptával, co vlastně dělá, vysvětloval mu, že jeho práce spočívá v nazkoušení skladby s orchestrem, nebo sborem a že následně diriguje koncert.
„No dobre, ale na čo hráte?" zajímalo Gazdu.
„No na nic, já to jen diriguju, hrají ti ostatní!" vysvětlil mu táta.
„Tak to ste muzikant na nyšt!" uzavřel diskusi Gazda.
Tátovi to bylo líto a tak při jiné příležitosti, aby si trochu vylepšil renomé,řekl mu, že zamlada studoval hru na lesní roh a hrál i ve filharmonii a také mu vysvětlil, že lesní roh je taková ta zakroucená trubka. Od té doby to měl u Gazdy dobré, jen mu občas vyčetl, proč s tou jeho dychovkou nepřijede i do vesnice na zábavu.
Nejtěžší to s ním ovšem měl můj strejda, shodou okolností z Pardubic. Byl velkým milovníkem tenisu, hrála ho celá rodina a organizoval například pardubickou Juniorku. Jezdili k nám v létě na chalupu pravidelně. A tak se Gazda také jednou večer zastavil, usadil se na zápraží, zapálil si fajfku a vyptával se ho, co vlastně dělá.
„Jsem okresní metodik sportu," sdělil mu strejda.
Gazda pokýval hlavou a nechal to být. Zanedlouho přišel s dotazem, kolik je strejdovi let.
„No už mi bude skoro padesát," odpověděl strejda. A od té doby mu Gazda při každé příležitosti radil, ať už toho futbalu nechá, že mu nakoniec přitom nohy dolámu a že na takové věci už je starý.
Strejda to nějakou dobu snášel, ale když přijeli za rok, spustil zase Gazda svou. Strejda se rozhodl, že mu svou práci objasní. A tak mu vysvětli, že on žádný fotbal nehraje, ale že zajišťuje třeba ubytování tenistům, kteří přijedou na turnaj, že organizuje různá soustředění sportovců před nějakou vrcholnou sportovní událostí, stará se o provoz hřišť a sportovních zařízení na celém Pardubicku.
Gazda dlouho mlčel a nakonec pokýval hlavou a pravil: „Ej je tá naša republika bohatá!"
A tomu já říkám zdravý selský rozum.

autor: Marek Dobrodinský
Spustit audio