Lyžař Jiří Beran: Na Jizerskou padesátku jsem se vždycky rád vracel

Jiří Beran se narodil v Polici nad Metují. Československo reprezentoval v běhu na lyžích, závodil za Duklu Liberec. Skvělou formu měl i v době, kdy nebyl profesionálním sportovcem, ale vrátil se ke své původní profesi a pracoval jako hajný. Jeho životním úspěchem bylo 6. místo na padesátce na mistrovství světa v roce 1978 a ve stejném roce se stal vítězem ankety Král bílé stopy. Je 16násobným mistrem republiky.

Těšíte se na letošní padesátku. Budete na místě?

„Pokud to jen trochu půjde, tak rád přijedu, protože Jizerská padesátka má svoje kouzlo. Jizerky jako celek mám rád. V této době jsou tam bezvadně upravené stopy. Pokud budu zdravý a půjde to, tak tam rád přijedu.“

Vyprávějte, prosím, příběh, díky kterému jste v roce 1984 v Paříži dostal cenu Fair-play.

„Je to obyčejný příběh. Běželi jsme přespolní běh na podzim s hromadným startem. Vepředu běžel Petr Havel, náš bývalý vynikající atlet. Asi kilometr a půl před cílem přeběhl odbočku doleva a hnal rovně dolů. Já jsem tam doběhl asi 15 metrů za ním, co jsem měl ztrátu, tak na něj volám: „Petře, zpátky, zpátky!“ Zůstal jsem tam stát, než se vrátil, a těch 15 metrů jsem mu daroval. On tedy vyhrál a já byl druhý. V cíli jsme si z toho dělali legraci, že jsem trouba a mohl jsem být první. Byl tam Josef Krejza a ten dopisoval tenkrát do československého sportu, tam to uveřejnil. Na základě toho jsem dostal naši domácí cenu, pak mě vyslali dokonce do Paříže. Bylo to pěkné.“

„První výhra na Jizerské padesátce mi udělala sezónu“, řekl Jiří Beran v nějakém starším rozhovoru. Psal se rok 1979 a závod se konal týden před mistrovstvím republiky. Prý jste se nemohl trefit do odrazu. Co přesně to znamená?

„Pro toho závodníka je to mizérie, protože jedete špatně a lyže nejedou, jak by jet měly. Byl jsem z toho trouchu smutný, protože Jizerka byla v neděli a mistrovství bylo od čtvrtka, takže mezi tím nebyl ani celý týden. Já jsem odmalička měl rád dlouhé tratě. Když to šlo, tak jsem se na nějakou tu padesátku přihlásil a snažil jsem se ji absolvovat. Tady jsem cítil, že bych rád jel. Já jsem se krásně rozjel při té Jizerce a bylo z toho vítězství. Od čtvrtka jsme jeli Mistrovství republiky v Novém Městě na Moravě, podařilo se mi ve čtvrtek vyhrát třicítku, v sobotu patnáctku, mluvím v kilometrech, v neděli jsme s Duklou vyhráli štafetu na 3x10 kilometrů. To byl týden našlapaný úspěchy.“

Měl jste nějaký závod nejoblíbenější?

„Tak profilově a atmosférou je to Jizerka. Nakonec jsem ji absolvoval 26x, takže jsem se tam opravdu rád vracel. Škoda, že mi ty nohy tak neslouží, že už to nejde prakticky. To mě mrzí ohromně. Jsou i jiné krásné závody. Každý závod se vnímá trochu jinak, i když je počasí, upravená stopa a daří se vám. Vypíchnout jenom jeden by nebylo dobré, ale rád jsem se vracel na tu Jizerku.“

Uměl jste prohrávat? Co Vás víc nakoplo k dalšímu tréninku, jestli prohra, nebo vítězství?

„V podstatě vás to nakopne obojí. S prohrou se musíte umět smířit, protože nemůžete jenom vyhrávat, to prostě nejde. Postupem času, jak jsem stárnul a víc a víc prohrával, tak jsem jednou někde postával a vyšel tam nějaký chlapík a říkal: „Člověče, porazil jsem Berana. Víš, jakou mám radost?“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že je bezvadné závodit, abych dělal radost těm ostatním, když mě porazí.“

Chtěl Jiří Beran někdy přestat lyžovat? Jak se dostal do Dukly a k trenérovi Jaroslavu Honcovi? Váží vítězství z Jizerské padesátky? A co se při tréninku za 25 let nezměnilo? Poslechněte si celý pořad.