Kateřina Neumannová slavila osmnáctiny na svém prvním mistrovství světa

Kolikrát jste se tuhle zimu dostala na běžky?

„Letošní zima je na běžky opravdu skoupá, samozřejmě po horách cestuji, je to část mojí práce, ale krásně jsem si zalyžovala o Vánocích na Šumavě, ale musela jsem s těma běžkama až na Modravu. Od nás ze Zadova to vůbec nešlo. Pak jsem byla na běžkách na svých cestách po zahraničí, ale bylo toho opravdu výrazně méně, než bych si přála.“

Pojďme na začátek vaší sportovní kariéry. U ní byl Stanislav Frühauf a mně připadá, že jste si museli rozumět, protože vy jste svým způsobem přírodní talent a on přírodním trenérem.

„To je určitě pravda, a když dám stranou jeden rok, tak jsem se Standou prožila celý sportovní život a já měla to štěstí, že jsem potkala velmi specifického trenéra, ale trenéra s velkým srdcem a velkou energií, tahem na branku a takovou vizí na něčem dlouhodobě pracovat v souladu s přírodou a Šumavou. Trenéra jsem neměnila a až v úplném závěru kariéry jsem šla svou vlastní cestou a to bylo spíš z důvodu, že on se chtěl věnovat rodině a už nechtěl tolik cestovat, ale pořád byl mým trenérem a dělal tréninkové plány.“

Vaši rodiče taky sportovali, měli vztah ke sportu?

„Toto vždycky vychází z rodiny a moje máma je vystudovaná tělocvikářka, takže ke sportu naše rodina měla blízko, ale nikdy nikdo nezávodil na vysoké úrovni. Můj brácha závodil na univerzitní úrovni, kdy studoval medicínu, táta také lékař, máma učitelka. Sport k naší rodině patřil, bylo pravidlem, že o víkendech přes zimu se jezdí na hory, v létě na chalupu a sportovalo se. To byl možná základ mého úspěchu, že mě nikdo do ničeho nenutil, naopak mi dali tu možnost a já jsem své dětství prožila v Písku a základ všestrannosti a sportovní dlouhověkosti vidím v tom, že jsem vymetala kdejaký sportovní oddíl a sportovní akci a bylo naprosto běžné, že jsem za odpoledne stihla dva tréninky, jeden s lyžařema, jeden s kanoistama, a mezi nimi jsem přejížděla na kole.“

Své osmnácté narozeniny jste oslavila na svém prvním mistrovství světa dospělých ve Val di Fiemme, to je parádní dárek k narozkám, dopřát si závod na nejvyšší úrovni.

„To ano, ty narozeniny byly, když jsem měla svoje závody už odjeté, tak si pamatuju i na tu oslavu, kterou bych nerada rozebírala, ale je pravda, že ten rok byl pro mě celkově zlomový, protože mým cílem pro tuto zimu bylo vyjet si účast na mistrovství světa juniorů a podařilo se mi dostat se do reprezentace dospělých a na juniorském mistrovství světa které hned potom následovala, jsem získala svoji první stříbrnou medaili, takže to pro mě byl vstup do velkého lyžařského světa.“

Vaší dceři Lucii teď je šestnáct, je stejná jako vy?

„V něčem ano, určitě je motivovaná, je velmi pracovitá co se týká sportu, ale zase v něčem je jiná, je víc cholerická, míň organizovaná ve smyslu zapomínání, pořád něco hledáme. Taková jsem nebyla, ale co se týká vlastností, které jsou důležité pro sport, tak ty má velmi podobné jako já.“

Nikdy neuvažovala o tom, že by se vydala na cestu klasického běžeckého lyžování?

„To určitě ne, ona se narodila jako dítě hor. Prvních pár let života se mnou strávila na horách a bylo přirozené, že velmi brzy začala lyžovat, všude jsem jí brala. Chtěla ale dělat něco jiného a později, když jsme se přestěhovaly do Prahy, tak jsem si představovala, že bude dělat atletiku, ke které měla velmi dobré predispozice a nejspíš by v ní byla šikovná a úspěšná, ale nakonec skončila u tenisu.“

Teď vás cituji: „Pro mě má Nagano dva významné momenty, zaprvé jsem tam vyhrála stříbro a bronz, které pro mě mají cenu zlata, a pak jsem domů letěla se zlatými hokejisty.“ Nagano pro vás nebylo první olympijskou zkušeností, už to byla třetí olympiáda. Je to rozdíl?

„Je to rozdíl a každému mladému sportovci bych doporučovala, aby na první olympiádu jel co nejdříve, protože vás v dobrém slova smyslu semele ta olympijská atmosféra. Olympijské hry jsou fenoménem, a když mladý sportovec jede na svou první olympiádu, tak chce zažít slavnostní zahájení, slavnostní ukončení, život v olympijské vesnici, poznávat se s jinými lidmi. Na druhou stranu ne vždycky se to slučuje s těmi špičkovými výkony. Takže já jsem si na první, možná druhé olympiádě toho užila přehršel, ale když jsem jela na svou třetí olympiádu do Nagana, tak jsem dospěla do fáze kariéry, kdy už jsem byla adeptkou na medaili a musela jsem se velmi stranit toho takzvaně olympijského života.“

Šest měsíců po porodu jste vyhrála závod Světového poháru. Věděla jste, že jste v tak dobré formě? Dá se to vůbec rozpoznat?

„Nevěděla jsem vůbec nic. Tak jak v běžném sportovním životě jsem tušila, jestli mám dobrou formu, tak tady jsem najednou docela dlouho nezávodila. Byli jsme s trenérem domluvení, že vzhledem k tomu, že se Lucka narodila v létě, že zkusíme nějaké závody v únoru. Celý podzim jsem trénovala sama na Šumavě bez trenéra, prostě jen jsem se vracela zpátky do formy a hrálo mi do karet počasí. V prosinci jsem vlezla na lyže, trenér se vrátil ze Skandinávie a viděl, že to je asi hodně dobrý. První závod po návratu do stopy jsem vyhrála, to byl obrovský zážitek.“

V posledním olympijském závodě kariéry získala Kateřina Neumannová vytouženou zlatou medaili. V Pragelatu vyhrála běh na 30 km volnou technikou s hromadným startem. V cíli ji vítá dcera Lucie|foto:Michal Růžička, MAFRA / Profimedia

Uvažovala jste po vítězství v Turíně v roce 2006, že byste se připravovala na další olympiádu?

„Ne, já jsem věděla, že další čtyři roky nevydržím. V tu chvíli, bez ohledu na výsledek jsem si nebyla jistá, jestli skončím okamžitě, nebo za rok. Jedna sezóna visela ve vzduchu, ale další čtyři roky, to ne. Bylo víc důvodů, kromě toho, že jsem ve světovém lyžování byla už opravdu dlouho, tak se začaly ozývat nějaké bolístky, které s věkem a vrcholovým sportem přichází, ale především Lucka měla dva a půl roku a věděla jsem, že třeba ještě rok to půjde, ale pak musí mezi normální děti a už ji nemůžu vláčet po světě. Důvodů byla celá řada a měla jsem taky pocit, že už mi svět lyžování nemá co dát, že jsem v něm dlouho a v rámci možností jsem vyhrála všechno a začala chybět motivace.“

Kromě vašich jiných pracovních aktivit jste taky prezidentkou Asociace horských středisek. Co naše hory podle vás nejvíc trápí?

„To je otázka na další samostatný pořad. Teď, v tento okamžik a tuto zimu hory trápil nedostatek přírodního sněhu a řekla bych extrémně teplá zima. Já myslím, že české hory jsou krásné, mají své návštěvníky nejen na zimní a letní sezónu, samozřejmě celá řada legislativních opatření a témat by velmi pomohla pro to, aby se zlepšil život a podnikání na českých horách. Těch věcí a problémů je celá řada, v rámci Asociace například bojujeme s fámami a nepravdami ohledně technického zasněžování. Nikdo nechce českým horám a přírodě ubližovat, na druhé straně na nich žije mnoho a mnoho lidí, kteří kdyby neměli práci, tak se odstěhují jinam, takže bychom se měli snažit jim více pomoci s tím, aby život na horách byl i po pracovní stránce příjemnější.“

Kateřina Neumannová natáčí Zálety s Alenou Zárybnickou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Minule tu se mnou byl fotograf Stanislav Krupař a tady je jeho otázka pro vás. „Mám na Kateřinu Neumannovou nádhernou vzpomínku, protože já jsem odjížděl na svou první cestu na lyžích na Bajkal se svými ruskými kamarády a sedíme v Novosibirsku parta asi osmi lidí na nádraží, tam běží olympijské hry a Kateřina projíždí cílovou páskou a k ní se žene dceruška a objímají se a kluci mi gratulují a jsou nadšení. Mě by zajímalo, jestli někdy na takových lyžích, na kterých jsme přejížděli Bajkal, stála. Lyže devět centimetrů široké, dřevěné a nemají žádné hrany a nohu máte v pohorce chycenou v kandaháru a když si špatně stoupnete, tak to praskne.“

„Takovou lyži vlastním, dostala jsem ji jako dárek, ale nikdy jsem na nich nestála. Na druhou stranu, mám už nějaké roky a začínala jsem na dřevěných lyžích, které měly běžeckou botu přes vázání s takovým tím zobáčkem, takže jsem zažila úplně jinou dobu, než zažíváme teď, co se týče materiálu.“