V devadesátkách bylo možné téměř cokoliv, vzpomíná moderátor Václav Žmolík

Vystudoval právnickou fakultu. Už na základní škole připravoval rozhlasové vysílání. Jeho mottem je: „Nenudit se, nehrbit se a nemuset lhát.“

Co tobě dávalo Studio 6?

My jsme tam byli báječná parta, na to si určitě také vzpomeneš. Vytvářeli jsme něco nového, co tady do té doby nebylo. Pamatuju si, jak nám psali diváci, že to ještě nikdo nedělal, že to je taková paráda. Měli jsme tenkrát sledovanost vyšší, než mají dnes večerní pořady v hlavním čase, se Studiem 6. A tohle všechno, myslím, že člověka nabíjelo. V rodině jsem tenkrát vlastně prožíval taky moc šťastné období, protože jsme měli první dítě, dceru Karolínu. Byli jsme šťastní, spokojení, bylo to krátce po roce 1989. Všichni jsme byli takoví natěšení, vznikalo cosi nového, co se nám líbilo. Takže ta doba vlastně pro mě byla nabitá pozitivními emocemi.

Jak dlouho pracuješ pro Český rozhlas?

No, to je strašně dávno, od roku 1983 jsem v Československém a posléze Českém rozhlasu.

Václav Žmolík|foto:Elena Horálková, Český rozhlas

Kdyby ty ses teď měl obecně nad prací Českého rozhlasu zastavit a říct si, že tuhle věc si teď pustíš do sluchátek, protože to zkrátka chceš slyšet. Co by to bylo?

Vím, co by to bylo. Strašně rád bych si poslechl vysílání Občanského fóra. Po listopadu 1989 jsme vysílali pravidelně dvakrát denně. Měli jsme jako první u mikrofonu Miloše Formana, když přijel do Prahy. Mívali jsme tam Václava Havla a všechny ostatní osobnosti. Byl to neskutečný adrenalin tenkrát. To vysílání bylo naprosto jiné než celý zbytek vysílání, vzniklo z něj potom Radiofórum jako pořad politický. To bych docela rád někdy slyšel.

A napadá mě moc hezká historka. Když jsme tam měli Miloše Formana, tak nám ho přivezli z letiště hned do vysílání, aby ho lidé slyšeli. Všichni na něj byli natěšení, všichni ho chtěli slyšet. Všichni samozřejmě sledovali, když se v Praze natáčel Amadeus, ale vlastně neoficiálně. Oficiálně se o tom v 80. letech nemluvilo. Tak na toho Formana všichni byli zvědaví. Oni nám ho přivezli, ale s ním přišlo několik desítek lidí, kteří ho doprovázeli z letiště. A všichni se nám natlačili do toho studia, třeba padesát lidí stálo v tom malinkém studiu. A my jsme jim říkali: „Prosím vás, ale tohle je rádio, tady se nemůžete bavit, když budeme dělat rozhovor s panem Formanem. Tak vás prosíme, abyste byli ticho celou dobu, co tedy bude to živé vysílání, co bude svítit červená, jako svítí právě teď.“ Oni opravdu ani nedutali, ani nedýchali, ale prostě v tom studiu v tom okamžiku bylo prostě 55 lidí.

Politická aréna byl jediný politický pořad, který jsi moderoval a který jsi vedl?

Jediný, ale čtyři roky. Doba, kdy největšími hvězdami byly Klaus, Zeman, Lux, moji pravidelní hosté, byla to druhá polovina 90. let, čili doba z politického hlediska velice zajímavá.

Uměli jsme se popasovat s tu nabytou svobodou?

Zase těžká otázka. Já si myslím, že do značené míry ano. A já dokonce říkám, že to byla doba, kdy bylo možné cokoliv. Že si člověk vymyslel prostě cokoliv a zrealizoval to. Já jsem si vymyslel báječný pořad a dělal jsem ho. Někdo si vymyslel, že bude miliardář, a je miliardář. Opravdu bylo možné téměř cokoliv.

Moderátor Václav Žmolík vždy připraven|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Jak vypadala poslední pohlednice z Nagana? A jak dlouhé ty pohlednice byly?

Byla to desetiminutovka, byl to magazínek, tak čtyři příspěvky byly v každém dílu. Čím jsem zakončoval, přesně nevím. Určitě jsem se rozloučil. Z dnešního pohledu to bylo strašně komické, protože tenkrát se to ještě natáčelo na analog. To znamená, že tu kazetu, kterou jsme natočili, jsme museli dostat do letadla z Nagana 200 kilometrů nebo 180 na letiště v Tokiu. Tam to někdo dal pilotovi ČSA. Ten pilot s tím přiletěl do Prahy. Tady čekalo na letišti auto z České televize. Tam od něj vzali tu kazetu, odvezli na Kavky. Tam byl nachystaný režisér Mojmír Kučera. Podle mých poznámek, respektive podle mého scénáře, který jsem odeslal faxem z Nagana, psal jsem ho rukou, protože notebooky neexistovaly, oni to podle toho ustříhali. No a já sám, jeden jediný, jsem vytvářel každý den desetiminutový magazín z Nagana a širokého okolí. Jak jsem to zvládl, dodnes nechápu.

Na závěr nesmí chybět otázka, kterou klade umělá inteligence. Jaký je tvůj nejoblíbenější kout naší země a proč?

No, teď si mi potvrdila něco, co já si myslím, že umělá inteligence není žádný zázrak, že to je jenom jakýsi algoritmus zprůměrňování a že to je něco, před čím bychom měli být velmi ostražití a velmi to kontrolovat a prostě to nepouštět do našich životů. Ta otázka není právě neotřelá, je to otázka, kterou dostanu od publika při každé besedě, kterou dělám.

Je to Český ráj, tam jsme koupili chalupu před lety díky natáčení televizního Počesku, jak se to všechno krásně propojuje. A teď se to vlastně hezky propojilo, moje dcera Karolína, která teď má miminko, máme rok a půl starou vnučku Adinku, tak se tam s manželem nastěhovala, protože to je velký statek, takže bydlí u nás na chalupě. Já jsem vlastně dnes přijel sem právě z chalupy a málem jsem nedojel, protože dostat se takhle po ránu do Prahy je docela problém z jakéhokoliv směru, takže i od nás z Českého ráje.

Jaký je rozdíl v atmosféře v rozhlasu a v televizi? Jaké to bylo být u Nagana, když se přepisovaly sportovní dějiny? Poslechněte si celý rozhovor.