Les byla má první mluvená role. Směje se Ivana Richterová, která pochází z divadelní hospody

4. prosinec 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ivana Richterová ve hře Hráči

Nejvyšším oceněním pro amatérské herce je udělení Zlatého odznaku Josefa Kajetána Tyla. Tato pocta se dostala rodačce z Police nad Metují Ivaně Richterové.

Ivana Richterová z Police nad Metují celý svůj život zasvětila hlavně divadlu, tedy své velké životní lásce. A i když jí ten věk také stále přibývá, stejně jako nám všem, tak je stále čilá, plná elánu a určitě nevydrží doma jen tak sedět se založenýma rukama.

Nabíráte a berete plnými doušky všechno, co vám život dál nabízí, je to tak?
Je to tak, máte pravdu.

A co to divadlo? Vzpomenete si, kdy vás chytilo? Vy pocházíte z divadelní rodiny.
Já bych řekla, že pocházím z divadelní restaurace. Tedy fakt je ten, že tatínek hrál, maminka hrála, dědeček, praděda a tak dále, a tak dále. Takže divadelní restaurace. A tam to asi ve mně nechalo nějakou stopu.

Jak to vypadalo, ta divadelní restaurace? Nebo co si pod tím člověk má představit? Dřív se běžně hrálo divadlo na vesnici v hospodách, tam se udělalo nějaké jeviště.
Ano, tak to je přesně. Byl tam sál, jeviště, šatna. A tam se hrálo divadlo do té doby, než tátovi sebrali tu hospodu. No a tak tam jezdily společnosti. Já si to samozřejmě nepamatuji, protože zase tak strašně stará nejsem.

Ivana Richterová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Ale pamatujete si, kdy jste poprvé stála na jevišti?
To si pamatuji. Hrála jsem asi ve čtvrté, páté třídě. Ve škole jsme hráli Sněhurku a já jsem tam hrála les, to byla moje první mluvená role. Nemluvené role, to mě máma půjčovala na jeviště. Ve čtyřech měsících jsem byla poprvé v kočárku na jevišti.

Čím jste chtěla být jako malá holka? Přemýšlela jste o divadelní kariéře?
Ne, to vůbec ne. Tak nějak to přišlo samo. Na takovém malém městě jsme to divadlo měli v krvi nějak asi. A když jsme vyhořeli, tak jsme bydleli s bratrem v polickém Kolárově divadle. Celý rok, než jsme se vzmohli na nějaké jiné bydlení. A ti herci kolem mě tak procházeli, jako třeba paní Medřická, to do smrti nezapomenu. Vlasta Fabiánová, to si pamatuji. Jak jezdili hrát do Police nad Metují. Tenkrát se hodně jezdilo. Takže to tak nějak to přišlo samo sebou.

Vy jste se potom i v životě profesně jaksi k té kultuře dostala.
Ano. Od roku 1979 jsem dělala na kulturním středisku v Náchodě. To už pak bylo jasné, ty lidové konzervatoře. Takže to už jsem začala i režírovat. Ale to už v těch 70. letech.

Ivana Richterová

Takže jste nejen herečka, ale i režisérka.
Ano. Začala jsem Ženitbou, Revizor, to byla moje první režie. Pak v Hronově jsem nějaké pohádky režírovala. A v Polici normálně.

Můžeme vzpomenout nějaké vaše životní role?
Teď samozřejmě tu poslední v Gogolových Hráčích. Já jsem si vychovala režiséra, který mi teď dává role. Náš soubor se obnovil v roce 1993, po té revoluci to bylo takové, že soubor stagnoval. A tak můj kamarád a režisér Jára Souček mi dává role. Dokonce v Hráčích přepsal sluhu na služku a tím pádem hraji mezi chlapama. My jsme výborná parta. Je to Polický ochotnický soubor, Divadelní soubor KOLÁR města Police nad Metují. My hrajeme pod záštitou města.

Vy jste také držitelkou nejvyššího ocenění, které v oblasti amatérského divadla vůbec může člověk dostat - Zlatého odznaku Josefa Kajetána Tyla. Dnes už byste si mohla klidně dát nohy někam nahoru, ale to neuděláte. Vy pořád musíte něco dělat.
V žádném případě nohy nahoru, to je to poslední, s čím počítám, samozřejmě kromě divadla. Mně vám to nedá, já nevím. Prostě jsem asi taková.

Ivana Richterová

Vy jste měli nedávno premiéru.
Ano. Měli jsme premiéru Gogolových Hráčů v Polici v Kolárovém divadle. A musím říct s trochu pýchy, že jsme měli vyprodáno. Měla jsem z toho dobrý pocit. U nás ti chlapi, ti kluci, co hrají, jsou úžasní. Zvu samozřejmě všechny do Police. Přijeďte, ale my třeba budeme jezdit. Když nás pozvete k vám do města, tak my rádi přijedeme.

Co vás ještě tak v životě baví, když zapomeneme na divadlo, paní Ivano?
V Polici děláme senior klub Ostaš. Máme báječnou paní starostku, která nás dala dohromady, takové ty čerstvé důchodce a důchodkyně. Dnes máme kolem stovky členů. A jednou měsíčně se scházíme.

Vy také každý týden chodíte i do domovů pro seniory a čtete tam babičkám a dědečkům.
Ano, chodím. Police je malé město, 4 126 obyvatel. Chodím každou středu číst babičkám do domova důchodců. A v první středu v měsíci chodím číst do pečovatelského domu. Čtu jim tam prostě povídky, báje a pověsti a tak.

Ivana Richterová, Lucie Peterková a Jakub Schmidt ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Pro vás je asi hodně důležité být s lidmi. Potkávat se i s mladými lidmi.
Setkávám se i s mladými. Teď se mi podařilo dát dohromady partu studentů z prvního ročníku gymnázia, oni hráli divadýlko. A už jsme zase u divadla. Mám asi šest nebo osm mlaďochů, jak jim říkám, a začínáme dělat divadlo. Já je učím mluvit, dýchat. A takoví pak snad zůstanou.

Jak už jsem říkal, vy máte Zlatý odznak Josefa Kajetána Tyla, což je ta nejvyšší meta, jakou může amatérský herec dosáhnout.
Já jsem tomu jaksi nevěřila, protože sama nepovažuji, že bych měla nějaké zásluhy. Dělám divadlo, režíruji a dělám s dětmi divadlo. Každý druhý je ochotník. Ale samozřejmě mě to potěšilo. Oni s tím dělali hrozné tajnosti.

Jsem moc rád, že jsem vás mohl potkat a poznat, tedy paní Ivanu Richterovou, která je plná energie, plná elánu a optimismu. Ať jste stále takhle mladá, protože jak se říká, věk, to je nakonec jen číslo.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související