Kočovní loutkáři a zmenšený svět divadla. České loutkové divadlo je zapsané na seznamu UNESCO

Právě u Viléma Majznera se o Dni loutkového divadla zastavili se vzpomínkou na milovaného loutkoherce redaktorka Eliška Pilařová a nezávislý starosta Poniklé Tomáš Hájek.

Čtěte také

Žádný 3D film ani super počítačová hra nikdy neobstojí před živým loutkovým divadlem

„My se teď nacházíme na hlavní ose ponikelského hřbitova, těsně za hlavním křížem. Takže na takovém dobrém místě, kde Ponikelští připravili poslední spočinutí Vilému Majznerovi. Zemřel po svém představení v šatně sálu, který patřil tehdejšímu starostovi obce Františku Holubcovi. Takže v tom byl i kus závazku, že pokud se zemře u starosty, tak se musí obec postarat."

Ale vybralo se mezi sousedy dost peněz a ke hrobu donesli svého loutkáře stejně nemajetní Ponikelští.

„On byl jednak známý tím, že hrál jednak za nižší ceny než bývalo obvyklé. Prý více než dva krejcary za představení nevzal. A potom si také po představení s lidmi sednul a vyprávěl jim své historky z kočovného života. Takže byla legrace i dlouho poté, co spadla opona."

Jsme tak ve třech čtvrtinách ponikelského kopce a tímto průzorem je vidět nádherná tmavohnědá roubenka s bílými šembránami. Je to velký dům, i na svou dobu.

„Však je to také nejslavnější ponikelský hostinec U Holubců, který už od roku 1864 sloužil i pro hraní divadel. Tak se tam hrálo i loutkové divadlo, když přijeli kočovní loutkáři."

Čtěte také

Kašpárek je velvyslanec českého loutkového divadla. Děti mu rozumí všude na světě

Mimochodem, jak si vede současná ponikelská loutkářská družina?
„Pokoušíme se o takové mírně alternativní divadlo, první hra, kterou jsme zkusili, byl Faust. A část výtěžku potom byla i věnována na opravu hrobu Viléma Majznera."

„Ono se to nezdá, ale hraní loutkového divadla, toho poctivého s marionetami, je veliká fuška. Ty loutky jsou vysoké a těžké, takže vydržet s nimi hodinu hrát, je opravdu velká dřina."

Loutkáři nehráli dříve jen pohádky. V dobách před Národním divadlem tak předváděli česky i vlastenecké hry, na které by si stěží troufli i skuteční herci.

„České loutkářství je koneckonců na seznamu nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO. A dodnes můžeme žasnout nad tím, kolik píle a preciznosti dokázali kočovní loutkáři tomu svému zmenšenému světu divadla věnovat," dodává Tomáš Hájek.