Když jsem komentoval přistání Američanů na Měsíci, některá slova jsem musel spolknout

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Petránek

Pozvali jsme muže, který je v rozhlase jako doma. Redaktorem tu byl od roku 1951. Souvislosti, které dokáže najít ve věcech na první pohled zcela odtažitých, nás málokdy dokážou nechat v klidu. Hostem Záletů je novinář a komentátor Jan Petránek.

V roce 2013 mu Nadace Český literární fond v rámci cen Karla Havlíčka Borovského udělila cenu za celoživotní dílo. Jak se píše v komentáři „pro jeho ryzí novinařinu, obdivuhodný rozhled a životní nezmarství. Letos 28. října dostal od prezidenta Medaili Za zásluhy.

Vzpomenete si, jaká byla vaše vůbec první práce v rozhlase?
Běhal jsem od mezaninu, kde padaly zprávy od ČTK z potrubní pošty. Z ní jsem vyndal srolované listy zpráv a nosil je do druhého patra. Dal jsem to těm, kteří zpracovávali zprávy. Pak jsem běžel, jestli už přišla další patrona. To byla první práce. Dál si vzpomínám na komentář k těžbě nafty v Iráku. Druhý komentář, o němž vím docela určitě, protože jsem se o něj strašně hádal, byl k prvním volbám v Indii. Indie, kam jsem posléze byl vyslán jako zpravodaj, mě uchvacovala ještě jako kluka, četl jsem nejrůznější mytologické představy o této veliké zemi. Tehdy jsem měl napsat, jak vypadá Indie před volbami. Hltal jsem všechny zprávy a napsal jsem asi patnáct stránek. Komentář mohl ale snést tak tři strany. Nakonec jsem řekl svému šéfovi, to byl Miroslav Čapek, aby se na to podíval. On vzal černou tlustou tužku a podtrhl ty odstavce, které tam musely být, stejně to byly čtyři minuty. Pak řekl, že už to musím dodělat já a uvědomit si, že v rozhlase je nejvyšším pánem čas.

Ráda bych se zastavila v roce, kdy jste Československý rozhlas opouštěl. Neopustil jste ho dobrovolně, ale počkal jste si, až vás vyhodí. Co tomu předcházelo?
Především jsem byl ve skupině, kde byli Jiří Dienstbier, Věra Šťovíčková a další kamarádi. Řekli jsme si: „ My jsme nic neprovedli, abychom byli vykopnuti, jestli chcete, tak nás vykopněte vy.“ Na to samozřejmě došlo, takže jsme tam byli několik měsíců, aniž jsme směli cokoliv napsat. Ke mně přišel tehdy Josef Skála, velký estébák, který se ujal vedení zpravodajské redakce, a ještě Dolejš. Ti řekli, že tam budu moct zůstat, když napíšu, co mi nařídí. Měl jsem napsat, jak vidím chyby Dubčeka. Tak jsem napsal komentář o Dubčekovi. Oni málem dostali mrtvici, když si to přečetli. Tak jsem odešel z rádia tím, že jsem byl vykopnut. Zajímavé bylo, že mě páni, co tam byli na vrátnici, udělali špalír a salutovali. To bylo krásné.

Vy jste v Československém rozhlase byl ještě v roce 1969 a díky tomu jste měl možnost komentovat přistání Američanů na Měsíci. Nedokážu si představit, jak to v tom roce vlastně probíhalo. Komentoval jste živě tu situaci, kterou jste dostával do sluchátek?
On nikdo neuměl v té době americkou kosmickou angličtinu. A probíhalo to tak, jak říkáte. Akorát ta sluchátka jsem měl dvojí. Jedna, která byla napojená na režijní stůl Československého rozhlasu, ale tam bylo moc poruch. Já tam měl s sebou ještě v Estonsku vyráběnou Spidolu. Tam se mi podařil na 13 metrech chytit přímo Houston a konverzaci, kterou Američané dávali do éteru. Tak jsem byl první v Evropě, kdo prakticky se vteřinovým zpožděním okamžitě překládal to, co oni říkali. Když přistáli, tak mi tekly slzy, protože jsem nemohl, abych nezničil celý ten přenos, přenést to na československou situaci a říct: „V okamžiku, kdy se lidská představivost dostává do kosmických rozměrů, lidská svoboda opouští tuto planetu, tak my tu jsme jako Češi pod sovětskou okupační botou. My svobodu ztrácíme a svět ji získává.“ To byla slova, která mě napadávala. Já je musel spolknout. To bylo strašné.

Alena Zárybnická a Jan Petránek při natáčení Záletů

Vraťme se k tomu 28. říjnu. Obdržet Medaili Za zásluhy z rukou prezidenta není jen tak.
Mě to velice překvapilo. Věřte, jak člověk stárne, tak vidí, jak jeho schopnosti pracovat přece jenom klesají. Dnes už pracuji tak na deset procent té kapacity, kterou jsem své novinářské práci věnoval, ale je to moje milovaná práce. Ocenění od prezidenta patří především rozhlasákům, kteří v roce 1968 udělali maximum. Dodnes mě zlobí, že nedostali žádné státní vyznamenání technici Československého rozhlasu. Co by znamenal můj hlas v roce 1968, kdy jsem tady burcoval proti sovětské okupaci? Technici, kteří jsou bezejmenní, udělali veliký hrdinský čin, že nejen můj hlas, ale hlasy všech poctivých lidí, kteří se střídali u mikrofonu kdekoliv ve sklepích, byly slyšet. Já se hluboce těmto lidem klaním. Pro ně je ta medaile, ne pro mě.

autor: ZAR
Spustit audio