Herbert Slavík: Dobrá fotografie by měla být trochu divná

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Herbert Slavík

Herbert Slavík se narodil v Praze, díky své profesi fotografa projel svět se sportovci a byl u významných okamžiků moderních dějin. Vydal tři desítky knih, je držitelem mnoha ocenění a byl třeba taky držitelem pilotní licence.

Platí ve fotografii to, co ve většině jiných oborů, že je dobrá v okamžiku, kdy se pořídí s lehkostí?

„Nevím, jestli s lehkostí, ale vždycky si říkám, že dobrá fotografie by měla být trochu divná. Myslím, že by měla zaujmout a pokud to člověk pořídí s lehkostí, tak tím lépe.“

Kdybyste měl jednu fotografii uchovat pro budoucí generace, byl by to Václav Havel ve Washingtonu?

„Je to moje určitě nejoblíbenější fotografie, často o ní mluvím. Asi by to byla jedna z fotografií jako symbol pádu komunistického režimu a vítězství demokracie.“

Fotograf Herbert Slavík se ve své tvorbě hodně věnuje sportu

Jak máte fotky zálohované nebo uskladněné? Dřív to byly papíry v albech, teď je to digitální stopa, kterou někde máme. Nemáte v té souvislosti strach, že se něco nepříjemného stane a bude pro budoucí generace složitější dohledat, co jsme prožívali?

„To se samozřejmě může stát. To je případ knih, na kterých pracuju, protože často pracuju s archivy a hledám u svých bývalých kolegů, jestli ty fotografie nemají a třeba při sestavování fotografií do knihy Naše hory, lyže, sníh jsem zjistil, že řada mých analogových kolegů o archivy přišla a to buď tím, že redakce zanikly a někdo to vyvezl a vyhodil, nebo pokud si je autoři stačili odvézt, tak třeba o ně někdo přišel při povodních, protože měl ateliér v Karlíně. S tím člověk musí počítat, že to je zranitelné.“

Autory textu do vaší poslední knihy Naše hory, lyže, sníh jste vybíral mezi lidmi, se kterými jste se díky sportovní nebo obecně fotografii znal.

„Ano, celý systém je takový a já jsem zvyklý tak pracovat, že dělám hlavně obrazové knížky. Tentokrát to začalo obrazem, fotkama, kdy jsem hledal z velkého množství fotek a z toho se začaly vynořovat osobnosti, příběhy, které jsem si dohledával ve zdrojích nebo dobovém tisku. Na základě toho jsem pak oslovoval autory. Samozřejmě první byli sportovní novináři, redaktoři. Já sám nejsem historik, odborník a snažil jsem se, aby byly texty od erudovaných autorů, takže třeba o počátcích snowboardingu píše Honza Bouček, který patřil mezi propagátory snowboardingu. Třeba jsem byl hrozně rád, že mi tam napsala kapitolu Šárka Sudová, která je sestra Nikoly Sudové, obě olympioničky a jejich táta tady patří k zakladatelům akrobatického lyžování.“

Oficiální portrét prezidenta tentokrát nepořizovala ČTK. Zeman se rozhodl pro renomovaného fotografa Herberta Slavíka

Já se často dívám na oblohu. Jaká je vaše profesní deformace?

„Je pravda, že na oblohu se taky často dívám. Při focení nemusím mít azuro bez mráčku. To je hrozně málo dnů, které já bych považoval za ideální. Protože bych chtěl, aby tam svítilo světlo skrz mraky, ale zároveň mraky vytváří takovou dramatičnost. Mluvím o tom, když fotím krajinu nebo architekturu. Tam to řeším hodně, protože externí záběry s modrým nebem, to mi nějak nejde. Já mám hrozně rád Island a vůbec sever a tam to počasí je takové ponuré. A já jsem vlastně asi takový ponurý člověk, možná i tím, že mám rád zimu, tak jsem pro spoustu lidí divnej. Ale byl jsem tam úplně nadšený a pořád jsem jezdil sem a tam a chtěl jsem všechno vyfotit. Dělal jsem kalendář z Islandu a je takový šedivý. Byť je barevný, tak je šedivý. Ale pro mě je to taky barva.“

Jak je u sportovní fotografie těžké nezmeškat nějaký významný moment? Jestli se někdy nestalo, že se unesete tím, na co se díváte, natolik, že už tolik nemyslíte na to, aby z toho vznikla dobrá fotka?

„Já jsem asi v tomhle bezemoční sportovní fanoušek, protože se na sport v televizi skoro nedívám. Dívám se třeba na lyžování, ale hlavně kvůli té krajině. Že bych seděl u televize a fandil, to se neděje. Tím pádem jsem i při focení sportu v klidu a určitě se mi nestalo, že bych něco prožíval tak, že bych zapomněl fotit. Sport mě baví jako téma, jako fotografa. Pro to prostředí, barvy, emoce. Ale nejsem nějaký přehnaný fanoušek.“

Herbert Slavík natáčí Zálety s Alenou Zárybnickou

Když jsem listovala knihou Naše hory, lyže, sníh, tak tam není biatlon. Má to nějaký specifický důvod?

„Důvod to má. Biatlon má svůj svaz, je to jiný sport a i jinou mezinárodní organizaci. Já jsem se striktně držel lyžování a snowboardingu, skoků na lyžích a sportů, které jsou pod Mezinárodní lyžařskou federací a pod Českým svazem lyžování. Ne že bych byl vůči biatlonu předpojatý, ale tahle kniha měla být více o té zimní rekreaci a o tom, jak můžeme rekreačně sportovat. Ale biatlon se střílením mi tam do těch hor nějak nepasoval.“

Na závěr nesmí chybět štafeta otázek. Minule tu se mnou byli Petra a Honza Křížkovi a tady je jejich otázka pro vás. „Mě by zajímalo, kdyby někdo fotografoval Herberta, jak by ta fotka podle jeho představy vypadala, jak by na ní byl nastylizovaný, nebo kde by to bylo, aby to nejvíc vystihovalo jeho osobnost.“

„To já vůbec nevím, protože žádné svoje fotky moc nemám. Opravdu nevím. Asi by to byla nějaká fotka v nějaké akci, třeba na lyžích.“

Spustit audio

Související