Dopravní pilot Michal Souček: Cesta do práce mi trvá půl dne

Původním povoláním je rozhlasovým moderátorem. Ovšem před lety si splnil sen, investoval do pilotního výcviku a dnes je dopravním pilotem katarské aerolinie.

Michal Souček je trutnovák. Odmalička ho bavilo létání, začínal na sportovních letadlech. Dnes je v jeho zápisníku přes 6000 letových hodin a několik typových zkoušek na různé typy boeingů. Svůj rozpis letů zná jen měsíc dopředu.

Řekněte mi, kolik času vám zabere cesta do práce? Máte to vzdušnou čarou přes 4000 kilometrů.

„Do práce když mám štěstí a zrovna mi letí let z Prahy do Dauhá, tak mi to trvá zhruba pět hodin. Pokud mi neletí letadlo přímo, tak musím přes Frankfurt nebo Mnichov a potom na těch cestách strávím půl dne.“

Četla jsem, že jste začínal na sportovních letadlech. Kdo vás na letiště přivedl a kde jste začínal?

„Já jsem začínal na Sazené, což je letiště severně od Prahy, je to sportovní letiště kde se plachtí, kde létají motorová letadla i ultralighty. Přivedla mě tam vášeň a tím to začalo. Tehdy jsem ještě pracoval v rádiu a chtěl jsem si ten sen splnit, takže jsem začal studovat, kde bych mohl začít létat a začal jsem na ultralightu a vzpomínám i na první let, já měl totiž strach z výšek. Ale všechno se to překonalo.“

V cockpitu Boeingu 777

Proč jste si vybral pro létání právě společnost na středním východě, byly tam nejlepší podmínky?

„Viděl jsem tam výhody dojíždění, protože je to v uvozovkách jenom pět hodin, není to tak, jako kdybych šel pracovat do Číny nebo Vietnamu, takže to bylo ještě možné, pět hodin není tak strašná doba. A byla to i otázka načasování, protože ty aerolinky nehledají piloty pořád, ale jsou určité fáze letectví, takže jsem zrovna chytil dobu, kdy tahle aerolinka hodně nabírala a piloty potřebovala a já jsem zrovna v tu chvíli o tom přemýšlel.“

Při pandemii vypadala letiště jako hřbitov letadel.

Jak dlouho se obvykle splácí dluh, který člověk udělá, když investuje do své profese tak, jak jste to udělal vy?

„Investoval jsem všechny peníze, musel jsem si i půjčit a myslím, že minimálně tři roky trvalo, než jsem si zaplatil kompletně svůj počáteční výcvik.“

Jak často chodí piloti na pravidelné zdravotní prohlídky?

„Základní zdravotní prohlídka se dělá jednou ročně, myslím, že od určitého věku jednou za 6 měsíců.“

Jak se vyrovnáváte s časovými posuny?

„Špatně. Spoustu lidí na to má nějakou svojí cestu, někdo se snaží žít v destinaci tím časem, který je v té destinaci, ale to nedělám, já žiju tím časem, kterým žiju normálně, a nesnažím se tělo přesvědčit k něčemu jinému, protože moje tělo prostě přesvědčit nejde.“

Letecká doprava patří mezi obory, které koronavirová krize zasáhla velmi významně. Co jste si pomyslel, když jste viděl, jakou rychlostí se virus šíří světem?

„Já jsem nečekal, když jsem sledoval české zprávy, že se to tak rozšíří. Říkal jsem si, že takových virů už byla spousta a vždycky to byla jen lokální záležitost. Bohužel se to stalo, to jsem nečekal.“

Let do Pákistánu během nejtvrdších opatření v prvním roce vypuknutí Covidu

Pro mě je to smutný pohled na místa, kde jsou nebo byla odstavená dopravní letadla. Co pociťujete vy, když se na to obrovské parkoviště díváte?

„Když jsem se poprvé vrátil létat, tak první z letů byla Čína, která se létala zejména cargo, protože z Číny proudí hromady carga. Když jsem přistával, tak to vypadalo jako hřbitov letadel, všude stála zaparkovaná letadla, zabalená do igelitů a ten pohled byl velice smutný.“

Jak se změnilo s tím skoro dvouletým odstupem chování klientů, vrací se, nebo je tam nedůvěra?

„Vidím to na letištích, naštěstí zlepšování toho stavu, pasažéři začínají létat, letiště začínají víc žít. Bohužel ne všechny a jímá mě smutek z toho, že doletíte do Bangkoku a vidíte letiště, které za poslední rok neudělalo žádnou změnu, je prázdné, nikdo tam není a způsob, jakým vláda řeší cestování, je nešťastný. Tak jako Austrálie, která si myslela, že se tam zavře a virus se tam nedostane. Teď se po roce a půl ukázalo, že tudy cesta nevede. Austrálie je jedna ze zemí, která má snad nejpřísnější vstupní podmínky i pro piloty a palubní personál. To je další věc, která aktuálně ovlivňuje naši práci.“

Pojďme k nějakým výjimečnostem a prosím jen stručné odpovědi. Výjimečné letiště?

„Ekvádor, letiště Quito. To je letiště, které je asi nejvýše položené, kde jsem kdy byl v překrásném prostředí hor, takže když je hezké počasí, je to nádhera.“

Výjimečné letadlo?

„To je můj poslední cíl, který se snažím asi poslední dva roky dosáhnout. Ještě bych si rád zalétal soukromý tryskáč, zatím se mi nedaří tu práci najít, už jsem se i účastnil jednoho výběrového řízení, které dopadlo dobře, ale covid způsobil, že jsem tu práci nakonec nedostal. A to letadlo je Gulfstream, to je jedno z letadel, které by mě zajímalo. To je taková špička na trhu byznysového létání soukromých tryskáčů.“

Nejtěžší rozhodnutí?

„Nebylo úplně jednoduché udělat rozhodnutí, že skončím v bývalém zaměstnání a začnu v novém. Přechod z jednoho zaměstnání do druhého není tak komplikovaný, jako přejít z jedné aerolinky do druhé, navíc když měníte typ letadla. Obnáší to velké množství učení, tréninku a tak dále. Člověk si musí uvědomit, co ho čeká, než zase začne normálně fungovat, létat a brát výplatu. Předtím je mnoho měsíců práce. Třeba můj přestup zahrnoval pětiměsíční trénink.“

Spustit audio

Související