Pilot Martin Šonka: Jako malému dítěti mi bylo špatně na všem, co se pohnulo

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Martin Šonka v rozhodujícím závodě

Psal se 11. leden 2015, když proti mně seděl akrobatický pilot Martin Šonka. Od té doby se jeho medailová sbírka rozrostla o celou řadu cenných kovů, například o bronz ve freestylu z posledního mistrovství světa ve Francii.

Zřejmě nejcennější je kompletní sbírka medailí z prestižní série Red Bull Air Race. Stříbro z roku 2017, zlato a titul Mistra světa  z roku 2018 a bronz z roku 2019. A Martin Šonka je dnes mým hostem v Záletech, které začínají sedmý rok vysílání.

Je pro tebe nejcennější titul Mistra světa v Red Bull Air Race?

„Pokud to bereme jako sportovní nebo pracovní úspěchy, tak samozřejmě ano. Při tom, kolik práce za tím bylo, a to nejen mojí, a je to titul za celou sezónu, kdy jsme museli sbírat body, takže to je cenný úspěch a moc si ho vážím.“

Akrobacie je individuální sport, ale všechna tvá vyjádření byla v množném čísle. Nikdy jsi nemluvil jen o sobě. Kolik lidí bylo v době, kdy byl Red Bull u nás na vrcholu, součástí tvého týmu?

„Těch lidí s námi spolupracovalo víc, je to spousta lidí, ale takové to jádro, ten závodní tým, to je pět lidí včetně mě. Může se to zdát málo, ale jednak člověk šetří a každý, kdo cestuje po světě, stojí spoustu peněz. Letenky, hotely, jídlo. A ti moji toho snědli hrozně moc. Ale není to jako u automobilových závodů, kdy přijede auto do depa a je tam potřeba dvacet lidí, to letadlo když složíte, tak na něm se mění maximálně nějaké vstupní otvory na chladicí vzduch, doplňuje se olej a benzin a nic víc se na něm nemění. Ještě potřebujete člověka, který se stará o data, protože letadlo je prošpikované elektronikou.“

Martin Šonka v akrobatickém speciálu Extra 300 SR při sobotním letu mezi pylony

Je nějaké pravidlo, které ti trochu překáží, trochu neladí, se kterým třeba nesouhlasíš? Nebo většina pravidel tak, jak se změnil závod za posledních 11 let, je ku prospěchu věci a stala se díky nim soutěž spravedlivější?

„Asi že bych měl s nějakým pravidlem problém, to ne. Třeba u bezpečnosti je limit 12 G, ale kdybych chtěl, tak budu tahat 15 G, abych se rychleji otočil, ale nemůžu. Poslední rok jsme mohli do 11 G bez omezení času, nad 11 G byla vteřina penalizace a nad 12 G diskvalifikace. Předtím pár let bylo, že 0,6 vteřiny jsme mohli být nad 10 G, ale maximálně do 12 G, pak jsme museli povolit páku, dostat se pod 10 G a znova tahat. To byl takový manévr technický, složitý. Ale já se ho naučil tak dobře, že to byla moje silná stránka. Protože když to zavedli, tak my ztráceli ve vertikálních obratech, kde je nejvíc G a tak jsem vzal letadlo, když jsme ho měli mezi závody v Čechách a nalítal jsem stovky těch manévrů. To bolí, protože odstartovat a jít tahat 12 G v každé otočce, je strašně namáhavé. Ale natrénoval jsem to a pak jsme díky tomu vyhrávali, protože to byla výhoda. Se všemi pravidly jsme se poprali, spíš to jsou takové karty, co má člověk rozdané a s tím hraje.“

Poslední závod Red Bull Air Race se odehrál v Japonsku v září 2019. Ty jsi říkal, že si neumíš představit, že by ten sport skončil, cituji: ʼLetěli jsme na Měsíc, a pokud chceme na Mars, tak přece musíme udržet tuhle nádhernou leteckou sérii.ʻ Co k tomu říkáš, takhle s odstupem?

„Platí to rozhodně minimálně tak, jako předtím. Pořád si to myslím, je to nádherný, ojedinělý sport. Říkám si, že není možné, aby takový sport zaniknul. Ale holt je to motorsport, ten potřebuje hodně peněz a jsme závislí na tom, jestli do takové série vstoupí velký sponzor, nebo ne.“

Nechci tě připravit o leteckou licenci, ale dá se říct, do jakého nejužšího prostoru ses se svým letadlem vešel?

„To se asi dá říct. Abych neohrozil svůj průkaz, tak jsme to letěli ve Finsku, kde tamní letecký úřad nám byl nakloněn a s Markem Rejmanem, který řídil auto a jel na takové rampě, tak já ho podletěl, když skočil na těch rampách. Tam bylo asi metr a půl od každého konce křídla. Ale železná konstrukce, to není pylon jako při Red Bull Air Race, že když to člověk trefí, tak to splaskne a nic se nestane.“

Na jaře ses zapojil do celorepublikového projektu, kdy piloti pomáhali s distribucí zdravotnického materiálu po celém Česku. Dívala jsem se, že jsi měl ještě pět druhých pilotů.

„Měl jsem tam jako navigátory několik igráčků, což bylo spojené s další charitativní akcí, ti se potom dražili a ty peníze šly někam dál. To byla úžasná příležitost, a když je možnost někomu pomoct, tak to se musí.“

Centrum leteckého výcviku v Pardubicích je tvoje další stávající aktivita. Pochopila jsem, že jde o to učit nové piloty pro armádu?

„Ano, pro armádu. Kluci a holky, mladí adepti, kteří už studují na Univerzitě obrany v Brně pilotní obor, se tu učí lítat a já jsem jeden z instruktorů, kteří je učí.“

Martin Šonka při natáčení Záletů s Alenou Zárybnickou

Rozpoznáš talent?

„Myslím, že jo. Lidí jsem už viděl lítat několik a někdo se nezdá na začátku, ale má takovou píli a dokáže na sobě pracovat, tak i když na začátku to není hvězda, tak se pak ale dostane dál než někdo, o kom si myslím, že hvězda bude, ale zase to nemá v hlavě tak, aby na sobě dál pracoval.“

Na závěr nesmí chybět štafeta otázek. Minule tu se mnou byli herci Pavla Tomicová a Ondřej Malý a tady jsou jejich otázky. Pavla: „Já bych se chtěla zeptat, jestli mu někdy bylo špatně.“ Ondřej: „Já bych se v tom strašně rád svezl. Ale nechápu, když létají mezi pilonama, jak se orientuje on. Kde vidí ten bod? Pro mě je to naprosto nepochopitelné.“

„Když jsem byl malé dítě, tak mi bylo špatně na všem, co se pohnulo, i v MHD. To mě pustilo nějak kolem osmého roku věku a pak už to bylo dobré. Ne že by mi u letecké akrobacie bylo špatně, ale bolí to. Ale mám to rád. A ta druhá otázka, to je kapitola sama pro sebe. Mohlo by se zdát, že to letadlo je krásná rozhledna, ale v momentě, kdy se to letadlo různě vrtí, tak ten úhel je zakrytý letadlem a slepý úhel je veliký a člověk se musí naučit kam koukat. V každém manévru je to jiné a je to strašně těžké a někdy to bohužel taky přetočím, nedotočím a to je lahůdka pro rozhodčí.“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová