Dagmar Ruščáková: Zpěváčci

1. červen 2013

„Problém je v tom, s malými kluky málokdo zpívá. Ono se dnes obecně s dětmi málo zpívá. A přitom lidé zpěváky rádi poslouchají. Kde je ale potom brát?“ Zhruba tato slova řekl před dvěma lety José Carreras v jednom z rozhovorů u příležitosti jeho pražského vánočního koncertu.

Včera jsem si na jeho slova vzpomněla, když jsem si pouštěla záznam koncertu anglického chlapeckého pěveckého sboru Libera. Sbormistři tohoto pozoruhodného seskupení si vybírají talentované děti na jižních předměstích Londýna, což věru nejsou čtvrti zasvěcené smetánce, aby jim nabídli skutečně životní příležitost: prozpívej se s námi k hlubokému poznání hudby, středověkých klášterů i pořádného kusu moderního světa. Výsledek jejich snažení je většinou přirovnáván k hudbě andělů - je neuvěřitelné, čeho jsou malí kluci pod odborným a citlivým vedením schopni.
A tak mě napadlo - kolik dětí u nás ve skutečnosti opravdu zpívá? Ty nadané? Nebo spíš ty odvážné? Zpěv, stejně jako kreslení, by měly provázet minimálně předškoláky a mladší školáky skoro pořád. Obě činnosti jsou totiž upřímným projevem duše dítěte. Ovšem stačí pár hrubých kritických připomínek a dítě zmlkne. A schovává výkresy.
Škola tomu obvykle taky nepomůže - i zde je víc kritiky než povzbuzení a pochopení. Hovoří se o řemesle či umění, místo o objevování světa a sebe sama. Učitel by zde měl být spíš citlivým průvodcem než arbitrem, a hodnotit by se měla jedině snaha. Příliš brzy se vybírají jen talentovaní, příliš brzy se většina ostatních ochudí o vlastní tvůrčí ambice.
Schválně, kolik z vás by přiznalo, že umí zpívat a něco nakreslit? Většinou lidé svoje schopnosti zapírají, nepovažují je za dostatečné. Hm. Dostatečné… k čemu vlastně? K veselé písničce při vaření? Aby nakreslili dětem pejska a domeček?
Nestyďte se zpívat či kreslit, pokud vás to láká. Dovolte si tvořit, a užijte si to!

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.