Dagmar Ruščáková: Zbytečná slova

Jestlipak vám to něco připomíná? Řekla bych, že ano. Proud dehonestujících slov mířících na hlavu pomocníků je až příliš běžnou realitou. Přemýšlela jsem, jak taková slova nazvat. Rozhořčená? Netrpělivá? Sekýrující? Ponižující? Úlevná?
Vím, že záleží na tom, zda jste ten, kdo je říká, nebo ten, kdo je nucen je poslouchat. Nicméně pokud jde o výsledek, tak jsou především úplně zbytečná. A je jedno, jestli ten druhý ruce skutečně levé má nebo nemá. Myslíte snad, že vystrašený, ponížený nebo naštvaný pomocník pracuje lépe?
Problém je v tom, že ten, kdo zadává pokyny, má v hlavě přesný obrázek toho, co a jak je třeba udělat. Málokdy však domyslí, že ten druhý do jeho hlavy nevidí, a bez onoho mentálního obrázku jsou štěkané povely mnohdy nesrozumitelné. Potom nastoupí netrpělivost a zlost - velmi rychle zrcadlená i tou druhou stranou. A práce se šmodrchá a čas letí.
Takto sekýrovaným dětem pak chybí neuvěřitelně rychlý a účinný zdroj učení a získávání zkušeností - totiž práce s rodičem. Radši se k ničemu nemají. Proč se snažit, když odměnou je jim obvykle jen hlasitá kritika? Takhle se chovající rodiče navíc málokdy pouštějí děti k samostatné a smysluplné práci. A nikoho nebaví být pořád jen podrž-podej.
Potom z domu odcházejí dívky umějící sotva uvařit čaj a kluci, kteří v životě nedrželi v ruce vrtačku. A rodiče si stěžují, jak jsou ti mladí k ničemu. A přitom by stačilo, aby si pracující člověk dal tu práci a svému pomocníkovi vysvětlil, co se chystá udělat. A co čeká od něho. A pokud se to nedaří, tak aby zbytečná slova spolknul, a použil věcné pokyny.
Stačí trocha sebeovládání. Jak jednoduché. Jak pekelně obtížné!