Dagmar Ruščáková: Zapomenuté sady

A právě v období kvetoucích stromů a nyní v čase červenajících se třešní, člověk snadno v přírodě nachází pozůstatky starých sadů, které pomalu pohlcuje divoká krajina, protože lidé tam už nežijí. Když je pozůstalých stromů víc, člověk i odhadne, kde se kdysi rozkládal sad, někde najde i zbytky základů domu, ke kterému stromy původně patřily.
A tak staré ovocné stromy uchovávají zlomky paměti místa, kde rostou. Ráda přemýšlím, jak to tam asi vypadalo, když byly stromky mladé, patřily k domu a hospodář s hospodyní každý rok střehli počasí, aby stromy správně vykvetly, aby je včely opylily a oni se mohli spolehnout na úrodu, která jim zajistila část zásob na dlouhou zimu.
Stromy byly prořezávané, jejich kmeny bílené, rány po uříznutých nebo uražených větvích byly pečlivě natírané štěpařským voskem, aby se strom správně zacelil. A teď zůstaly samy. Je zajímavé, že tyhle stromy vypadají tak nějak ztraceně vedle stejně opuštěných ovocných stromů lemujících silnice. To proto, že ony byly původně domácí, ne divoké, zatímco ty okolosilniční ke své cestě patří.
Když občas kolem těchto opuštěných stromů chodím, tak na ně většinou promluvím, pochválím je, že se hezky drží a pořád ještě každý rok přinesou nějaké ovoce. Co na tom, že ho sklízejí jenom ptáci! A věřím, že je jim to dělá dobře, protože ovocné stromy jsou stromy společenské.