Dagmar Ruščáková: Vyřčené slovo

V tom uviděla člověka, kterého nepoznala a myslela, že je to zahradník. Že by on tělo odnesl? I ptá se ho: „Pane, jestliže jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho položil a já si ho vezmu." A on se usmál, a řekl jen: „Marie…" a ona ho poznala.
A to je ten okamžik, který mě zajímá. Představte si, jak jí muselo být. Ve chvíli nejhlubšího zoufalství na ni promluvil ten, kdo byl ztracen. Na okamžik tam byl, a usmál se na ni. Daroval jí něco, po čem toužili a touží nesčetní lidé - slovo od člověka, kterého nám vzala smrt.
Skoro každý, mě nevyjímaje, má pocit, že svým drahým, kteří odešli za Duhový most, neřekl vše, co mělo být řečeno a dal by strašně moc za to, kdyby tu příležitost ještě dostal. Proto ta slova říkáme a doufáme, že oni je jakýmsi způsobem slyší. Víra v tom pomáhá.
Ale mě napadla ještě jedna věc. On člověk kolikrát dluží slova i živým lidem. V čase nebo nedorozumění ztraceným příbuzným či kamarádům. Tam jsou překážky jiné, zdaleka ne tak neprostupné, jako je smrt, ale často i tak těžko překonatelné. Aspoň na první pohled. Nebo pocit.
Může tam být nepochopení, křivda, nerozvážně vyřčená zlá slova. Nebo jen člověk pořád nemá čas a v duchu se obhajuje: „Samozřejmě, že mu zavolám. Zítra, nebo příští týden! Až toho nebudu mít tolik." A kolikrát se ten příští týden protáhne na léta.
A tak si při té Velikonoční neděli udělejte takovou malou inventuru nevyřčených slov. Potom vezměte do ruky telefon a zavolejte s pozdravem, vzpomínkou a třeba i omluvou. Uvidíte, že největší dárek nakonec dostanete právě vy.