Dagmar Ruščáková: Večírek při svíčkách
Bylo to vždy skoro stejné. Lezavě studený večer obvykle okořeněný mlhou, všude kolem je plno teple oblečených lidí, spěchajících v podstatě jedním směrem. Jsou slyšet zvuky tlumeného hovoru, cítím ostrou vůni chvojí doprovázenou jemnějším pachem rozehřátého vosku. Tmavá masa rozsáhlých Olšanských hřbitovů pomrkává tisícem světýlek, občas svítících dokonce i v té nejstarší části hřbitovů, nad kterou je okno mého pokoje.
Vzpomínám, že na Dušičky večer jsme si obvykle poprvé oblékli zimní oblečení a šli s maminkou na hřbitov. Na Olšanech nikoho nemáme, tak jsme koupili svíčky a šli je rozsvítit k velkému centrálnímu kříži - pár za naše milé a další za ty, kteří už neměli nikoho, kdo by jim svítil.
Po setmění už kolem kříže hořely stovky svíček a já si dobře pamatuju to horko tetelící v okolním chladu, světlo uprostřed tmy. Nebylo to doopravdy smutné, ale vždycky jsem byla ráda, když jsme se vynořili zpátky do světa, kde jezdily tramvaje, svítilo pouliční osvětlení a lidé mluvili nahlas.
Včera večer jsem šla kolem našeho doubravického hřbitova, koukala na ozdobené hroby s prvními rozsvícenými svíčkami, a napadlo mě, že bych někdy ráda oslavila Dušičky jinak. Proč lpět na hřbitovech a chryzantémách?
Uspořádala bych dušičkový večírek. Pozvala bych rodinu, navařila a napekla dobroty, které měli rádi ti, na které budeme vzpomínat. Vytáhla bych fotky, sehnala tu správnou muziku - něco od Pepíčka Zímy za moji prababičku, nějakou tu operní árii a veselou taneční muziku za babičku a dědu, jazz, ragtime a dobré country za maminu.
A pak bychom jedli, pili, poslouchali muziku, povídali si a vzpomínali, prohlíželi fotky, dohadovali se, kdo na nich vlastně všechno je, připíjeli si na žal i na radost. Generovali bychom vzpomínky tak silné, že by rozjařily i ty, kdo na nás za duhovým mostem čekají.
No, letos to už nestihnu, ale příští rok to určitě zkusím!
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.