Dagmar Ruščáková: Vánoce prožité

Byly to naše čtvrté vánoce v zahraničí a první v Anglii. Tři roky předtím v Norsku byly naše svátky co do výzdoby více než skromné - do beden s nezbytnostmi se ozdůbky nevešly, takže jsme měli jen pár narychlo koupených plastových kuliček. Bylo to nouzové řešení, ale přesto jsem měla dojem, že jsme si Vánoce užili. Pak už to bylo každý rok o něco lepší. Ale zjevně ne dost.
„Já už nechci Vánoce jen tak splácané. Já je chci opravdové, s vyzdobeným domem, spoustou světel a pořádným stromkem!“ Našemu mladšímu synovi táhlo na dvacet a myslel vážně každé slovo. Spolkla jsem námitky a zamyslela se. Vytrhli jsme ho z jeho světa, když mu bylo šestnáct. Musel dřít, aby stačil obrovským nárokům mezinárodní školy. Udělal všechno, co mohl. Byl dospělý. A chyběly mu pořádné Vánoce.
Celou dobu jsem si myslela, že jsem rozumná. Některé věci se přece nedají lámat přes koleno, a když nejsme doma, tak prostě Vánoce nemohou být stejné. Hm. Ale pořád by měly být výjimečné!Slavnostní, dojímavé, veselé a nezapomenutelné. Popravdě takové Vánoce chyběly i mně. Tak jsme se do toho obuli.
Starý anglický venkovský dům dělal úžasné kulisy a my zdobili... no snad všechno. Na hlavě jsme nosili praštěné santovské čepice, objednali patnáctilibrového krocana, koupili portské na cumberlandskou omáčku, stejně jako vyrobili český bramborový salát. Štědrý večer jsme měli po česku, první svátek vánoční po anglicku. Bavili jsme se, jak už dávno ne.
Od té doby nedovoluju, aby o našich svátcích rozhodovalaúnava a rezignace maskovaná za zdravý rozum.Taky jsem sipřestala říkat, že svátky jsou hlavně pro děti. Trocha zdobení a slavení nikoho nezabije. Zejména o Vánocích.