Dagmar Ruščáková: Ta planeta je společná

Nestydím se za to, že mi chybí zvíře. Vyrůstala jsem s kočkami, dospívání strávila u koní a již více než dvacet let jsou součástí naší široké rodiny psi. Pomoc opuštěným zvířatům dokonce patří k mé práci, nejsem lhostejná k osudu hospodářských zvířat, stejně jako divoké zvěře.
Zní to trochu hloupě a pateticky, ale já opravdu už dvanáct let nekupuju vajíčka od slepic z klecového chovu - co jsem viděla dokument, jak se s nimi zachází. Spotřebu vajec jsme přizpůsobili možné snůšce, a v cizině jsem kupovala dražší vejce z volných chovů. Vím, že tím nic neovlivním, ale přece jen se cítím líp.
Možná i proto mě trochu vyvedla z míry kritika mého počínání, v níž zazněl pro úplně nový pohled na věc: „Je třeba se starat o lidi, na zvířata přijde čas, až bude všem lidem dobře.“ Přemýšlela jsem, proč mi to tak vadí, když sama důležitost lidí nijak nepopírám. A potom jsem na to přišla. Jde o úhel pohledu.
Pokud berete jako fakt, že Země byla dána lidem k užívání se vším, co na ní je, potom to má svoji logiku. Stejně jako dělení zvířat na užitečná a škodnou. Pokud jsem ovšem přesvědčená, že zvířata mají na tuto planetu stejné právo jako my, ale mají tu smůlu, že jsmejibezohledně zabrali pro sebe, potom s tímto výkladem souhlasit nemůžu.
Rozhodla jsem se, že se mi víc, než pohled pána světa, líbí přístup Malého prince. Jsme za životní podmínky zvířat zodpovědní, protože jsme je k sobě přetvářením naší společné planety připoutali. Ulevilo se mi, že se už touto otázkou nemusím zabývat. Pomoc přece patří potřebným, bez ohledu na počet nohou.