Dagmar Ruščáková: Svatba

Původně to začalo jednoduchou debatou o šatech a jejich stylu, ale jak to bývá, rychle se to dostalo dál. Prohlížela jsem si fotky velmi pozorně a nejen ze zvědavosti. Díky důvěře, kterou vzájemně sdílíme, jsem před sebou najednou měla velmi osobní výpověď několika žen, záznamy jednoho z velmi důležitých lidských obřadů. Dívala jsem se na mladé tváře, většinou zářící tím těžko popsatelným světlem, které je na snoubencích, kteří se vzít opravdu chtějí, tak krásné. Je v něm naděje a víra, sebedůvěra, že právě oni to zvládnou. Nemohu se ubránit pobaveným pochybnostem. Opravdu jsme tehdy byli tak pitomí? Nebo snad tak naivní? Zaslepení? Trestuhodně důvěřiví? Dnes se nikdo do svatby nehrne, závazky ani „papíry“ se nenosí. Stejně se každé druhé manželství rozvede... „Ne,“ odmítám vzápětí své vlastní myšlenky. Tímhle způsobem se na ty fotky dívat nechci. Je strašně laciný a to si ty mladé dychtivé tváře z fotografií nezaslouží. Protože ti, kdo se rozhodnou se veřejně zaslíbit, sice mohou selhat, ale aspoň to nevzdávají předem. Nemám ráda okázalou skepsi, pohrdání snahou dokázat obtížné a uspět tam, kam se mnozí obávají vkročit. Ti mladí z fotek houby věděli o tom, jak strašně pracné je budovat a udržovat vztah, a že se to stejně nemusí povést. Netušili, že starost o děti nekončí ani jejich dospělostí, a ani zde nemusí vynaložené úsilí vždy přinést žádoucí výsledek. Naštěstí – jinak by to ani nezkusili.

Říká se, že láska je vítězství představivosti nad inteligencí a manželství je památka na lásku. Ovšem pokud se manželství vydaří a vyzraje do vzájemného respektu, láskyplné shovívavosti a bezpečné důvěry tmelené neokázalou láskou, tak stojí za to. Ostatně, víte, jaký partner je pro vás ideální? Takový, co vás dobře zná a přitom vás pořád ještě chce. A není to přitom labrador :)