Dagmar Ruščáková: Proč si vybírám

Dnes se na takové filmy nedívám vůbec- moje frustrační tolerance totiž velice strmě klesá. Jak život jde, tak zjišťuju, že o umělá dramata seriálů a thrillerů vůbec nestojím. Dobré filmy, či obecně vizuální umění, ztvárňující emociálně drsná dramata, se mi umějí vrýt do srdce a já na hrůzy jimi zobrazené nedokážu zapomenout.
Silné dojmy se zavěšují na moje osobní vzpomínky a zkušenosti, a bez problémů mi umějí aspoň na nějaký čas rozvrátit duši. Knihy snáším lépe, ale i tam si už poslední roky vybírám.
Sama sebe úplně nechápu. Můj muž miluje filmy, hlavně dobré filmy - a ty, řekněme si upřímně, obvykle veselé či optimistické nebývají. Přesto se od nich dokáže zvednout a odfiltrovat je ze své mysli. Zamyslí se nad nimi, ale nenechá se týrat. Co dělám špatně, že to neumím?
Možná je to jedna z forem, jakou se daní láska a zkušenosti. Když máte jen jedno nebo druhé, obvykle jste odolní. Nebo spíš odolné - zjistila jsem, že tyto pocity z drsnější umělecké tvorby se týkají především žen. Podle mě je potíž v tom, že v takových dílech ožívají utajené noční můry a ženy vůči nim bývají přece jen zranitelnější.
Zjistila jsem, že je důležité aktivně nutit svoje podvědomí, aby neblblo a připustilo, že tohle není celý život a netrvalo za každou cenu na černých brýlích, když ty růžové mají v podstatě stejné opodstatnění. I díky takové snaze potom člověk dokáže potomkovi jednu nevrazit, když tento s nesmyslnou sebedůvěrou zahlásí: „Neblbni, co by se mi jako mělo stát?"