Dagmar Ruščáková: Prázdniny na divoko

Jako dítě jsem ten den milovala - skýtal tolik možností, tolik lákavých příslibů! Nezajímavější obvykle byla dovolená s rodiči, protože pravidelně slibovala cestování a nějaké dobrodružství. Nejobávanější byl povinný letní tábor. Tam jeden nikdy nevěděl, jak se to vyvrbí. Nejvíc jsme se ale těšili na prázdniny u babičky.
Proč? Inu kvůli svobodě. Ať jsme byli ve městečku v bytě nebo za městem na zahradě, mohli jsme být sami sebou. Čas byl organizovaný jen minimálně, babička vařila dobroty a nechala nás pomáhat, děda s námi něco dělal a při tom vyprávěl. Mohli jsme si hrát, lenošit, vést pošetilé řeči a podnikat nesmyslné výpravy, aniž by nám někdo neustále připomínal, abychom dělali něco užitečného či se nedej bože učili.
Přesto jsme se učili, i když ne z učebnic. Byl to čas nesmírně intenzivního zkoumání světa kolem nás. Šťourali jsme do něj z mnoha stran a uskakovali, když nám to vracel. Byla to doba sladkého nicnedělání, kdy se nám v hlavě jakoby samy urovnávaly znalosti a zkušenosti tvrdě získávané během školního roku. Taky jsme o prázdninách vždycky vyrostli - a nejen fyzicky.
Většina rodin s dětmi začíná tento víkend uskutečňovat náročný logistický plán, jehož cílem je mít děti pod dohledem celé dva měsíce, ač je k dispozici jen pár týdnů dovolené. A já bych ráda ustaraným rodičům připomněla, jak sladká je prázdninová svoboda, a že by neměla dětem chybět.