Dagmar Ruščáková: Podokapník

Kousek našeho lesa byl sice vyvlastněn, ale nikdo o něj od té doby nedbal. Byl na tak prudkém svahu, že se tam nedostala technika ani koně. A lidem se tam dřít nechtělo. Takže taťka i nadále les čistil a pečoval o něj, jak mu síly stačily. Odměnou byla možnost uříznout si vlastní vánoční stromek. A tak jsem dostala tu první praktickou lekci slušného chování k živé přírodě.
Nikdy jsem na to nezapomněla, takže jsem se automaticky naježila, když jsem tuhle uslyšela v rádiu výzvu, aby lidé hledali ten nejkrásnější smrk pro vánoční trhy na Staroměstském náměstí v Praze. A protože jsem zvyklá se se svými myšlenkami přít, začala jsem hledat argumenty, proč každoročně porazit desítky nádherných stromů pro vánoční ozdobu městských náměstí.
Přiznám se, že jsem sama pro sebe moc přesvědčivá nebyla, ale podokapníci holt na ozdobu města nestačí. U nás na vsi je to jednoduché - máme obecní smrk, který roste na návsi a jedinou potíž představuje fakt, že už z nakoupených světýlek vyrostl natolik, že připomínají spíš bederní pás.
Představila jsem si, v jakých podmínkách by musely růst městské stromy. Ten náš má louky a les na dohled a trápit ho může maximálně zahradník, když mu se sekačkou na trávu drbe některé z vystouplých kořenů. Ty městské smrky by se dusily mezi asfaltem a dlažbou, osamělé a zranitelné.
Nechtěně jsem musela uznat, že to asi jinak nejde, protože myšlenka umělých vánočních stromů by se nejspíš z nejrůznějších důvodů neujala. Nicméně pokud jde o mě, já bych takový krásný strom hledačům nikdy neprozradila!