Dagmar Ruščáková: Počítání do tří

V naprosté většině případů se ono odhodlaně protahované výhružné počítání odehrává v dětských pokojích, když se rozčílený či zoufalý rodič snaží donutit své potomky, aby konečně uklidili ten brajgl, ve kterém žijí. Nad mladšími dětmi se ještě počítává v kuchyni, když ohrnují nos nad servírovanou zdravou krmí, případně jaksi generálně večer, když je třeba dostat rozdováděná dítka do postele.
Nad svými dětmi už dávno nepočítám a tuhle vzpomínku mi vyvolala kamarádka, snažící se udolat svá předpubertální dvojčata. V duchu mě napadlo, že to vlastně moc výchovné není. Vždyť rozvolňujeme svá vlastní pravidla, učíme děti, že teď ještě honem na poslední chvíli se dá spravit to, co flinkaly dlouho předtím. Proč vlastně nejsme okamžitě důslední?
Možná je to tím, že jako dospělí rychle zjistíme, že v reálném životě nám osud do těch tří počítá jen málokdy. Že kolikrát dostaneme po nose dřív, než si uvědomíme, že nějaký varovný odpočet vůbec začal. A tak dáváme těm našim milovaným neposluchům šanci přijít k rozumu dřív, než ruka spravedlnosti dopadne.
Možná přitom někde v hloubi duše doufáme, že až nám příště poteče do bot, tak osud přihmouří oko. A my stihneme odvrátit malér, zatím ten nahoře bude s potutelným úsměvem dokončovat: „a jedna jsou.... tři!"