Dagmar Ruščáková: Obývák na kolečkách

Vidím baťoh s potřebami na stopování, vodítka, bezpečnostní postroj do auta, misku na vodu, deky, ručník na psa, věci na převlečení pro mě. Trvale jsou v autě nákupní tašky, deštník, papírové ubrousky, drobné na parkování, psí mlsky, baterka, nůž, a v zimě navíc malá lopata a škrabka na okna.
Na chvilku se do auta zadívám cizíma očima. Najednou nevidím stroj - vidím zabydlený prostor, který o mně možná prozrazuje víc, než bych byla ochotná připustit. Každý, kdo musí autem denně jezdit, ten pocit určitě zná. Auto je prostě takový malý obývák na kolečkách.
I to je důvod, proč lidé obvykle auto neradi půjčují. Nejen proto, že ten druhý jinak nastaví sedadlo a zrcátka, ale proto, že jde o vstup do osobního prostoru člověka. Možná i z toho důvodu mívají auta často nějaké jméno. Já vím, ona je to hodně ženská záležitost. Pokud muži říkají autu jinak než auto, používají název tovární značky. Ale v tónu hlasu to jméno slyšíte.
Proč vlastně tolik citových investic? Vždyť taková chladnička, sporák nebo pračka jsou pro život rodiny patrně důležitější, ale přesto málokdy vyvolávají tento druh emotivní vazby. Patrně je to tím pohybem. Auto nás poslouchá, reaguje na naše podněty, dává nám rychlost a sílu. Byť je to jen stroj, lidé k nim mívají vztah podobný, jako kdysi ke koním.
Když mi tuhle synek čistil auto, kriticky zhodnotil všechno to bahno zvenku i pod pedály, a neodpustil si jemně pichlavou řečnickou otázku: „A tohle jako má být auto dámy??? Pohladila jsem svého Sama po kapotě a spokojeně odvětila: „Ale kdepak, je přece moje... a podle toho i vypadá!