Dagmar Ruščáková: O víře nevíře
Kdykoliv se u nás rozvíří nějaká debata o církvích, především potom o církvi katolické, cítí diskutující potřebu zdůraznit, jak ateistické naše země jsou, zejména potom Češi, o Moravanech se už mluví opatrněji. Přemýšlela jsem, odkud se toto přesvědčení bere.
Ano, je pravda, že mnoho lidí u nás do kostela nechodí, a z těch, kteří je navštěvují, jen málokdo se - řekněme veřejně - modlí. Podle údajů z posledního sčítání obyvatel je takových lidí něco málo přes pět procent. Dá se však z toho usuzovat, že jsou Češi ateisté?
Já bych to viděla jinak. Víra je věc hluboce soukromá. Málokdo je ochoten o ní mluvit s jinými lidmi a po historických zkušenostech se už lidé obvykle nemají chuť k ní jakýmkoliv způsobem „úředně" hlásit. Dalším kamenem úrazu je odpor mnohých k institucím všeho druhu, vzniklý jako následek povinné organizovanosti čtyřiceti totalitních let.
Podle zaplněnosti kostelů a počtu členů různých církví tedy nepoznáme skutečný počet věřících lidí. Ať už nám někdo jako národu ateismus vyčítá nebo nás za něj chválí, měl by si uvědomit, že pracuje jen s domněnkou. Lidé se naučili svoji duši chránit.
Nemyslím si tedy, že bychom jako národ byli bez víry, spíš nenásledujeme cestu vytyčenou církvemi. A to je podle mně rozdíl, který by bylo vhodné vzít na vědomí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
