Dagmar Ruščáková: O strachu a zaklínání

On to vlastně není strach. Tedy ne ten obvyklý, jaký máme, když je třeba někdo těžce nemocný nebo měl být dávno doma a zatím se ani neohlásil. Tohle je záležitost spíš chronická, nijak zvlášť intenzivní, ale přece jen neignorovatelná. Na rozdíl od jiných stresů je to velmi osobní,protože se to týká hlavně rodiny. Člověk se to musí naučit držet na uzdě, protože jinak by samým strachem nežil.
Dřív jsem to vůbec neřešila. Žilajsem v radostné důvěře, že všechno dobře dopadne a ono většinou dopadlo. Když se v rodině objevily problémy nebo nemoci, tak jsem chápala, že dobrý konec může být dál, než si myslím, ale nepochybovala jsem, že k němu dojde.
Jenže životu je jedno, co si myslíte, a když jste na světě dostatečně dlouho, tak před realitou, která dobré konce nezahrnuje, prostě neutečete. Každý se s tím musí nějak vypořádat, protože žít s vidinou neustálých katastrofických scénářů se prostě nedá. A tak jsem si zvykla „zaklínat“. Pojedeš opatrně, viď? Pokusíš se nespadnout z té skály, že ano? Dejte si na sebe všichni pozor!
Jeden by řekl, že musím své rodině lézt na nervy. Naštěstí mě znají a milujou takovou, jaká jsem, takže mi to odkývou a kdo ví, třeba si pozor skutečně dají. Abych byla upřímná, nejsem v tom sama - stačí někde na půl dne zapomenout mobil, a vyslechnu si své.
Ostatně tuhle jsem měla jet za otcem do Prahy a sotva jsem v autě stačila zapnout handsfree, zvonil telefon. „Dáš si cestou pozor, viď? Hlásili v rádiu, že je to místy namrzlé…“ Usmála jsem se. „Jasně, tati, to víš, že dám.“ A v duchu si dodala: a taky tě mám ráda.