Dagmar Ruščáková: O mužské identitě

Hm. Jako první mě napadlo, že to pod ženským nickem napsal muž. Tomu bych se nedivila. Po tisíciletí existence patriarchátu byli synové odebíráni v určitém věku matkám a podrobováni všelijakým,často drsným praktikám, aby se zbavili ženského vlivu a vyrostli v opravdové muže.
A opravdový muž se v zásadě definoval tím, že není zženštilý. Muži tak museli aspoň navenek popřít část své lidské podstaty zahrnující city a emoce, což žádné duši nemůže dělat dobře. Není divu, že dospět od dětství, přes chlapectví až k mužnosti bylo kolikrát hodně tvrdé.
Čím oddělenější byla pohlaví, čím dál měl otec ke svým dětem - tedy i k synům, tím tvrdší tato „převýchova" v muže musela být. Nemusíme si zrovna představovat zasvěcující indiánské rituály, stačí anglické internátní školství či ad absurdum dovedené povinné kolektivní sporty.
Už v 19. století se ve spojitosti s emancipačním hnutím začalo obšírně mluvit o krizi mužské identity. Ve svobodnějších a modernějších společnostech najednou začala být vysoce testosteronová, vůči ženám konfrontační mužnost podivná. Navíc se jí těžko dosahovalo, když muži byli kvůli práci celé dny pryč a děti vychovávaly převážně ženy.
Nikoho jakoby tehdy nenapadlo, že k výchově zdravě mužných mužů většinou postačí milující otec, nejlépe doplněný nějakými dalšími mužskými vzory. Že není třeba potlačovat citový život chlapce, aby vyrostl v muže. A jestliže klíč k výchově mužů leží v otcovské náruči, co je přirozenějšího, než jeho přítomnost a péče?
Nemyslím si, že by byl nějaký problém v mužnosti přebalujících otců. Spíš jde o to, aby ten otec u rodiny vůbec byl.