Dagmar Ruščáková: O krok vedle

Je to normální - dramata jsou naštěstí obvykle lokální, takže zatímco se na jednom místě lidé brodí vodou, bahnem a zoufalstvím, o pár kilometrů dál tikají hodiny v čisté světnici a za oknem nerušeně zpívají ptáci. Přesto - a tentokrát výjimečně musím říct, že i díky médiím a jejich zpravodajství, stejně jako díky sociálním sítím na internetu, to ticho a pohoda v nezasažených částech země neznamená izolaci těch postižených.
Je až neuvěřitelné, jak rychle začali prakticky na všech ohrožených a následně zdevastovaných místech pomáhat dobrovolníci, jak rychle se plní konta na pomoc zničeným obcím a jejich obyvatelům. A to vše dělají lidé ze společnosti, nad níž už pěkných pár let málem lámeme hůl. Vždyť přece každý ví, že mládež za nic nestojí a jen vysedává u počítačů, a dospělí tráví čas pouze v sobecké snaze ulovit výhodnou slevu na nákup něčeho, co vlastně nepotřebují.
Solidarita, soucit a nabídka pomoci se ve společnosti vzedmuly stejně, jako ta nešťastná voda. Ostatně i zde jsou vidět zkušenosti - pomoc je organizovanější, lépe zacílená, než v dobách živelné nevědomosti. Opravdu je to teprve šestnáct let, co se voda v našich zemích poprvé po mnoha desetiletích vzbouřila tak ničivým způsobem?
Je jedno, že vlna solidarity a altruismu časem zase opadne. Ten potenciál, to dobro mezi lidmi, tu je pořád, nikdy úplně nemizí. Bude dobré si to připomínat, až zase začneme brblat nad tím, jak moc je dnes ten svět zkažený. Není - jen ti dobří a obětaví lidé prostě nejsou v běžných podmínkách tak vidět.