Dagmar Ruščáková: Noblesa

Když vezmu v úvahu morální kredit naší politické reprezentace, tak je pravděpodobné, že ten člověk tentokrát nelhal. Dobrou zprávou vyplývající z této ostudné frašky je naděje, že se jako občané třeba dočkáme i nějaké té spravedlnosti. Začínáme s málem, ale doufejme, že u toho neskončíme.
V tom samém týdnu slavili britští občané šedesáté výročí vlády své královny Alžběty II. Navzdory lecjakému skandálu provázejícímu čas od času královskou rodinu, byla monstrózní oslava jubilea prodchnuta úctou. Nejen úctou lidí, kteří i v 21. století dokážou ocenit věrnou službu své zemi, kterou Alžběta nepochybně osvědčila, ale i úctu, kterou svým chováním vzdávala Alžběta II. a její rodina svým lidem. Nebo si myslíte, že to byla nějaká legrace stát na lodi čtyři hodiny v ledovém větru, když za vámi byla přistavena pohodlná křesla?
Nevím, jak lidská a milá byla Alžběta coby matka a babička, dokonce si myslím, že musela být dost příšerná tchýně. Svůj život ale podřídila službě, ke které se narodila. Službě, která je určena tradicí, historickou kontinuitou a zodpovědností, která z toho vyplývá. Když vezmeme v úvahu, že vlastně neměla na vybranou, tak odvedla úctyhodný kus práce.
Když srovnám obě zmíněné události, tak mě nedokáže nenapadnout – kdyby zodpovědnost našich politiků nebyla omezena délkou volebního období a lhostejností občanů, kteří už od nich v podstatě nic pořádného neočekávají, myslíte, že by byla naděje, že by se za výsledky své práce nechtěli stydět? A něco pro zemi, která jim byla svěřena, doopravdy udělali?