Dagmar Ruščáková: No jo, ale...

Teprve po chvíli sledování barevných efektů mě napadlo - proč to výrobci vlastně dělají? Takový kartáč může být klidně šedý, černý... Proč barvit vlákna a pak je poskládat tak, aby připomínaly sukně kabaretních tanečnic? Nejspíš právě proto, že lidé pak mytí auta lépe snášejí. Barvy jsou příjemné.
Tok myšlenek pokračoval. Uvědomila jsem si, o kolik je náš dnešní světhezčí a barevnější, než byl před čtvrt stoletím. Jak naše země rozkvetla, oč lépe se v ní většině z nás žije.Nemluvím o dokonalosti, ale o zřetelné změně k lepšímu.
Zatímco kartáče nahradil výkonný sušič, vrátily se moje myšlenky k rozpačitému a nepříliš vyvedenému svátku čtvrtstoletí naší svobody. Kdyby letos v listopadu mělo být na transparentech něco opravdu pravdivého, bylo by tam: „No jo, ale...“ No jo, jako společnost jsme nikdy nebyli svobodnější a bohatší. Ale kruci, není to přesně to, po čem jsem toužil zrovna já!
Dvacet pět let je už dostatečně dlouho na to, aby paměť člověka zakryla to ošklivé, ostudné a zlé, a vypíchla jen ten báječný čas, kdy jsme byli o pětadvacet let mladší. Však americký generál Eisenhower dobře věděl, proč nechal na konci druhé světové války tak důkladně zdokumentovat hrůzy, které byly nalezeny v německých koncentračních táborech. Tušil, že stačí, aby uběhla ne příliš dlouhá doba, a lidé si řeknou: „No jo, ale...“
Na portále myčky se rozsvítilo zelené světlo a já vyjela ven. Najednou jsem byla vděčná, že je doba, jaká je. Svoboda není lehký dar. Navíc si na ni člověk snadno zvykne a bere ji jako samozřejmost. A pokud lidé budou žít jen svými stesky, a v trvalé nespokojenosti přehlížet všechno dobré, můžeme o tu naši barevnou svobodu znovu snadno přijít.
A schválně... co si potom budeme říkat za dalších dvacet pět let?