Dagmar Ruščáková: Nevyhnutelná rozcestí

Takových situací se v životě vyskytuje moc. Začíná to přelomovými zkouškami ve škole, pokračuje pracovními záležitostmi klíčového významu - pohovory při hledání zaměstnání, ostře sledovanými prezentacemi, vyhraněnými spory, jejichž výsledek může klidně životu přehodit výhybku.
Ať jsou takové situace jakkoliv stresující, přece jen jejich důležitost mizí, jsme-li konfrontováni s otázkami zdraví, života a smrti. Svoje vědí těhotné ženy, čekající na ortel o zdraví svého nenarozeného dítěte, stejně těžké je čekání na výsledky různých dalších vyšetření, jejichž výsledek nemusí, ale může znamenat zmařené šance, invaliditu či dokonce rozsudek smrti.
Čas se v takovém případě chová divně, protože člověk k němu nedokáže přistupovat bez emocí. Na jednu stranu TO toužíme mít za sebou, protože čekání a nejistota nás ničí. Jenže... třeba už potom život nebude nikdy takový, jaký byl? A tak se vzpíráme nevyhnutelnému a snažíme se čas aspoň přibrzdit. Ještě chvilku prosím... ať se připravím, ať to zvládnu.
Člověk by v takové chvíli dal nevím co, kdyby dopředu věděl, že to bude dobré! Nebo bychom chtěli zavřít oči a hop - už být za tím, ať to dopadne, jak chce. Ale tak život nefunguje, všechny tyhle agónie si lidé musejí prožít. Sami. Ani podpora okolí je této zodpovědnosti nezbaví, jen trochu uleví při čekání.
Uznávám, že je jen chabou útěchou vědět, že právě tehdy se dotváří naše osobnost. Zkouška ohněm nás cizeluje, ukazuje, co je ryzí a pevné, a na čem se naopak stavět nedá. Z vítězných zkoušek vycházíme silnější.
Ostatně i z těch prohraných - pokud to vezmeme za správný konec. A tak vám dnes přeju, abyste ho vždycky našli.